O EMOCÍCH...

5. října 2012 v 18:38 | Marlo Morganová |  vývoj vědomí

Země je místo, kde se člověk učí zkušenostmi. Jako duch Věčnosti jsi toužila sem přijít a pomohla jsi k tomu vytvořit cestu. To ty sis brala tresť jídla, jež tvá matka jedla, a z toho sis vybudovala tělo. Byla sis vědoma prostředí, dědičnosti, situace, kterou vytváříš, a souhlasila jsi s tím, že je to dokonalé místo pro to, abys zažila zvláštní druh duchovního obohacení.

Kdybychom jen byli schopni vzpomenout si na naši Nekonečnost, snadno bychom si uvědomili, že země je školou emocí. Naše energie se liší od energie jiných věcí, jako je déšť nebo oheň, a od energie jiných forem, jako jsou rostliny a živočichové. Je jedinečná. My lidé jsme zde, abychom zažili zkušenost emocí a naše těla jsou prostředky k získání emocionální moudrosti.
Prostřednictvím těla lidé dostávají rady od duchovního světa, od Zdroje, od našich předků a od naší vlastní Věčné bytosti. Všechny tělesné smysly - vidění, sluch, chuť, cit a čich - jsou spojeny s emocemi. Ve skutečnosti bych měl říci, že je to naopak, protože emoce jsou základem všeho.
Děti se rodí v klidném emocionálním stavu. To, co se děje s jejich smysly, je spojeno s emocemi. Když vyrosteme, zvuk orlích křídel je nám buď příjemný, nebo pociťujeme úzkost podle toho, jakou jsme měli s orlem zkušenost, nebo co jsme o něm slyšeli.
Jako Léčitel vím, že když jsou si toho lidé vědomi, můžou žít zdravějším životem, a jako Kouzelník vím, že vědění jim může umožnit vnést více světla Věčnosti do jejich lidského života."

Gúgana vstal, půjčil si špičatou hůlku a začal kreslit do písku

"Tohle je Duhový Had. Je to tvar, který pochází ze Zdroje, pohybuje se po zemi a pod zemí a je součástí životní síly, která námi takhle prochází"
Gúgana ukázal na kresbu, kterou právě vyryl do písku. Hněv má tvar jako kopí."
"Když se člověk rozzlobí, místo aby volně plynul jako voda po kluzkých skalách, jeho životní energie se vytlačí na obě strany a stane se ostrou a zašpičatělou. Zaboří se do těla a zraní jeho vnitřní orgány. Stejně jako zraňuje kopí a dá se těžko vytáhnout. Takový je hněv.
Zášť vypadá takhle"

Gúgana ukázal na další kresbu a pokračoval: "Zášť má také zašpičatělý hrot, ale obsahuje také osten, který se do člověka zaryje a setrvá v něm mnohem déle. Zášť je ničivější než hněv, protože trvá déle.


Když máš starosti, vypadá to takhle:



Gúgana nakreslil do písku další kresbu. "Závist, žárlivost nebo pocit viny jsou složitější než starosti, zauzlují se pod kůží nebo v žaludku a také můžou zpomalit běh života.






Smutek je jen malá porucha mysli. A žal je formou smutku, který je ve skutečnosti poutem lásky a může trvat po celý život toho člověka, který přežije druhého.


Strach všechno zastavuje. Narušuje průtok krve, srdeční tep, dýchání, myšlení, zažívání - všechno. Strach je zají­mavý v tom, že není ve skutečnosti lidský. Převzali jsme ho od zvířat, jimž slouží jako dobrý, ale dočasný prostředek k přežití. Žádné zvíře nežije v neustálém strachu. Lidé původně strach neznali. Věděli, že jsou Věční. Věděli, že každá bolest nebo nepříjemnost je jen dočasná. Teď se strach stal hlavní silou na planetě. Takhle člověku vnitřně škodí:

A takhle to vypadá, když je člověk šťastný, směje se a cítí se dobře. Takhle tělo přijímá a užívá energii/' řekl a ukázal na další kresbu.

,Klid, ticho a odpočinek jsou jako tahle kresba:

Když se člověk odpojí od emocí jako například při pozorování bez posuzování, znamená to hladkou, úplnou, zdravou, hodnotu života zvyšující energii.


A tak vidíš" pokračoval Gúgana, "že jsi odpovědná za svou energii a sebekázeň. Každý poznal, jaké to je nacházet se v negativním stavu, ale nepoučit se z toho, by neukazovalo na zodpovědnost, zralost a moudrost. Je čas života a bezživotí. To, že člověk dýchá, ještě nezna­mená, že žije. Sklíčenost člověku neubírá čas, kdy žije. Je třeba dozrát a žít dlouho a zdravě. Nakonec jsme všichni zodpovědní za čas, kdy žijeme jako lidé, a jak užíváme náš dar svobodné vůle.
Podle slovníku Mutantů by asi o tom bílí hovořili jako o zápisu z utkání. Prý existuje záznam o tom, kolik vteřin člověk žije. Je rozdělený na to, kolik vteřin života prožije člověk v klidu, spokojený, když třeba někomu pomůže, ve smíchu, radosti a blaženosti, kterou působí hudba. Je však také zaznamenáno, kolik času z vašich sta let života strávíte v hněvu, který nepomine, nebo v nenávisti, kterou v sobě uchováváte.
Každé slovo, jež člověk vysloví, se změní v páru a už ho nikdy nemůže vzít zpět. Může říct: "Promiň", ale tím ho neodvolá. Člověk může něco dělat určitým způsobem a přitom svůj záměr skrývat. Lidské vědomí se spojuje. Matku Zemi teď obklopuje tak hustá vrstva vědomí, že na některých místech lidé vnímají dechem a myšlenkami pocit pronásledování a do prázdnoty pak vracejí tentýž pocit. Pak je tu také vrstva, která vznikla z přesvědčení "na prvním místě jsem já, ostatní nehrají roli, můžeš získat, co chceš, za každou cenu, na tom nezáleží." Zá­měry lidí jsou takové, že chtějí vynalézat a užívat vše bez ohledu na příští život, či dokonce bez ohledu na to, jestli nějaký příští život bude. My, jako jednotlivci, buď přidáme svým každodenním konáním něco k té ničivé síle, nebo budeme podporovat krásu a uchování života na téhle zemi.
Tvůj život, tvá síla a tvá budoucnost může vypadat takhle," řekl a ukázal na kresbu.

"Nebo," řekl a ukázal na další kresbu - může tvůj svět vypadat takhle. Ty sama si musíš určit, jaký bude."

Lidský život je spirála, přicházíme z Věčnosti a vracíme se tam, jak doufáme, na vyšší úrovni. Čas je kruh a naše vztahy jsou také kruhy. Jako domorodé děti jsme se velice brzy naučily každý kruh, každý vztah uzavřít. Když dojde k rozepři, nejdeme spát, dokud se nevyřeší. Nešli bychom spát s tím, že bychom doufali, že se najde řešení zítra nebo někdy v budoucnosti. To by znamenalo, že kruh zůstal otevřený, s oběma konci nespojenými.
"Ale co když někoho požádáš, aby něco udělal?" zeptala se Beatrice. "Požádáš ho třikrát nebo čtyřikrát a on to ne­udělá. Určitě budeš takovým člověkem zklamaný. Nebude snadné říct 'to nevadí' a kruh kladně uzavřít."
"V tom případě se nutně pojí pocit zklamání s tou osobou. O deset let později jen myšlenka nebo zmínka o tom člověku ti přivolá zpět pocit zklamání a způsobí ti tělesné nepříjemnosti. Musíš připustit, že to není příliš moudré."
"Co mám tedy v takovém případě dělat?" zeptala se Beatrice. "Co bys udělal ty?"
"Já osobně bych mu řekl: 'Víš, cítil jsem zklamání, když jsi nevyhověl mé prosbě, abys pro mne něco učinil. Žádal jsem tě několikrát a byl jsem stále zklamanější.' Zasmál bych se a řekl bych: 'Jsem zřejmě hlupák. Měl jsem si hned uvědomit, že to neuděláš. Nebylo to něco, co bys chtěl udělat. Určitě sis myslel, jak je hloupé, že tě žádám podruhé. Měl jsi pravdu. Bylo to hloupé. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, než jsem to pochopil.' Skončili bychom rozhovor smíchem a oba bychom byli o něco moudřejší. Tak by se kruh uzavřel."
"Ale co kdyby šlo o něco opravdu důležitého? Například, kdyby nějaký příbuzný dělal nebo říkal věci, které by tě urážely? Něco, co by tě opravdu rozčílilo. Ten člověk by se choval způsobem, který jak říkáš, ti páchne. Jak bys to v tomhle případě udělal s kruhem?"
"Tomu příbuznému bych rázně řekl: 'Mám tě rád, ale nemám rád to, co děláš. Uvědomuji si, že to není omylem. Vím, že pro tebe je správné se takhle chovat, protože sis sám vybral způsob, jak budeš vyjadřovat svou osobnost. Snažil jsem se, avšak nemůžu to, co děláš a říkáš považovat za správné, a tak musím skončit náš vztah. Už do něj nemůžu vkládat další energii. Mám tě rád, ale to, co děláš, se mi nelíbí. Měj se dobře a sbohem!"
"Hmm," řekla Beatrice. "Takže ty říkáš, že když uzavřu kruh na spirituální úrovni, tím to pro mne končí! Pokud s tím souhlasí druhá osoba, kruh je pro ni také uzavřený. Pokud s tím nesouhlasí, nevadí to, protože každý kruh s otevřenými konci je jeho kruh, jeho spirituální problém. To on ho nechává otevřený."
"Přesně tak. Nemusíš mít každého ráda. Ne každý je příjemný. Ale ty jsi souhlasila před narozením s tím, že budeš každého milovat. Je to tak snadné. Miluj v každém člověku Věčnost a věnuj veškerou svou energii těm, kteří nejsou právě lásky hodní. Jediný způsob, jak můžeš někoho ovlivnit, je příklad. Nikdo se však nezmění, dokud na to není připravený. A nezapomeň, že je to tak v pořádku. Podle záměru Věčnosti je to v pořádku."
Vous starého muže se kýval v rytmu s jeho řečí a s jeho kreslením v písku, když prohlásil: "Přišla jsi na tento svět na jedné úrovni duchovního uvědomění a máš příležitost opustit ho na mnohem širší rovině."

Po chvíli přemýšlení Beatrice řekla: "Co však s lidmi z dřívějška? S lidmi, ke kterým stále ještě cítím nenávist. S někým, koho už v životě neuvidím."
"Nevadí. Tiše promluv a pošli jim vzkaz, ať jsou kdekoli. Najde je. Změň odsouzení na pozorování. Nemusíme hned odpouštět. Musíme jen mít víc pochopení. Uzdrav si zra­něnou mysl a city, uzdrav celou svou bytost. Uzavři kruh a jdi vpřed."
Gúganovy černé jiskřící oči fungovaly jako magnety, když je upíral na Beatrici a vysvětloval: "Čím je energie subtilnější, tím blíže je ke Zdroji Věčné Jednoty. Rychle se pohybující paže jsou někdy správné, jsou tělesnější, zatímco pomalé, jemné pohyby jsou blíže duchu. Hlasitá, rychlá hudba je tělesná. Dlouhý bzučivý zvuk na jednom tónu je bližší duchu. Lov zvířat, záleží to však na způsobu a záměru, může být víceméně v souhlase s naší duchovní cestou. Pozoruj všechno včetně vztahů, rituálů, potravy, učení, zábavy, a dokonce i přístřeší, pozoruj, jak se subtilní energie zvyšuje. Zanedlouho uvidíš, že můžeš hovořit, utěšovat, být oporou a milovat, aniž bys něco dělala nebo říkala. Člověk může milovat očima. Blízkost není vždycky nutná. Hodně je možno ovlivnit z velké vzdálenosti."
Beatrice vstřebávala vše, co slyšela, a zvláště se jí líbilo pojetí kruhu pro vztahy. Představovala si náhrdelník ze zlatých kroužků, kde je na každém napsáno jméno. Blízko u svého srdce si představila kroužek jako u kapesních hodinek, kde je napsáno 'Freda'. To byl pro ni ze všech vztahů, které až dosud zažila, ten nejvýznamnější….




Z knihy Poselství z věčnosti - Marlo Morganová
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya