NOVÁ SPOLEČNOST

29. ledna 2013 v 16:27 |  transformace

Při pohledu na dění u nás i ve světě se zdá, že svět se najednou obrovským tempem někam žene. Ale nikdo z nás nedokáže v tuhle chvíli říct kam, a co z toho ve výsledku bude. Je možné pouze sledovat spoustu názorů a vizí naší budoucnosti a přiklonit se vždy na některou stranu. Sledujeme zprávy a bouří se v nás emoce. Co z toho bude?

Jak o nás bude rozhodnuto? A je možné věřit tomu, co nám říkají? Bude z toho válka? Zničíme sami sebe? Co bude, až nám dojdou přírodní zdroje? Co je vlastně to hlavní, odkud světu hrozí nebezpečí? Neskrývají nám něco podstatného? Máme vyjít do ulic? A bude to mít vůbec nějaký smysl? Co tím zmůžu? A můžu to vůbec já jako jedinec ovlivnit? Existuje vůbec v téhle situaci, kam svět došel nějaké smysluplné řešení?

Popadá nás marnost, připadáme si jako loutka v rukou mocných a ztrácíme víru. Stále více diskutujeme mezi sebou o stavu společnosti. Někdo nadává, jiný si stěžuje a další alibisticky tvrdí, že to tak má být a vše je v rukou Božích. A všichni svorně čekáme, jak to celé dopadne. Ale ono to nemá konce. Nabalují se další a další události a krajní situace se množí. Nekonečné diskuze pokračují a nikdo z mocných nenabízí spásné řešení. Ti dole zvyšují tlak na ty nahoře: "Řešte to, než bude pozdě"! A ti nahoře diskutují a řešení nenalézají, protože samotná podstata jim uniká. A tak si hrajeme na to, že jednou se to všechno " nějak" vyřeší a nám všem bude jednou dobře. A všichni vyčkáváme, až ta spásná změna odněkud přijde a na vše, co se děje, reagujeme podle starých známých a zaběhlých modelů.

Ale ona ta změna zvenku nepřijde. Nečekejte žádného spasitele. To, co se děje nám napovídá, že je čas si uvědomit, že není nikdo, kdo situaci vyřeší za nás. Žádný politik, skupina, jednotlivec a ani žádný Bůh. Každý sám za sebe jsme plně zodpovědní za to, v čem žijeme, jak žijeme, co si myslíme a kam jdeme. V nás, v každém jednom je ta síla. Celek je složen z jednotlivců. Pokud se nezměníme my a naše myšlení, nemůžeme čekat, že se změní svět. Ale model z minulosti nás naučil, že čekáme doma, až nám někdo postaví cestu, nebo ještě lépe dálnici, po které můžeme jet. A křičíme, že už dávno měla stát. Málokomu ale dochází, že ji může postavit sám, aby po ní došel, kam potřebuje. A že to nemusí být hned dálnice. I ta cesta nám spojení z bodu A do bodu B zajistí.

Mezi divadelníky je známý jeden fenomén. Pokud se hraje na jevišti hra, v níž vystupuje postava krále, moc a sílu onoho krále musí zahrát ti okolo. Ne on. To ostatní herci musí vyjádřit svou úctu k němu nebo svůj strach z něj. Až teprve potom divák pozná, že je to král. Pokud by se k němu ale chovali jako k obyčejnému řadovému člověku, nikdy by nebylo možné jeho moc a sílu poznat.

Denně i v běžných situacích stojíme mnohokrát každý z nás před možnostmi volby. Často už ze zvyku volíme to, na co jsme zvyklí, co jsme volili vždycky. Ono to sice už moc nefunguje, ale dělalo se tak vždycky, takže jsme nabyli dojmu, že jiná cesta není. Ale ona existuje. Vždycky existovala! Jen jsme ji neviděli, protože zachovat se podle starého vzorce bylo a je jednodušší. A navíc, co by si o mně kdo řekl! A tak dál nadáváme, že svět se nemění, kritizujeme vše, co je řečeno, aniž bychom udělali cokoli pro to, abychom začali každý sám u sebe. V každodenních maličkostech. Ve vzájemné komunikaci, ve vztazích, v běžném životě.

Jsem přesvědčená, že každý z nás má vždycky správnou odpověď na každou otázku uvnitř sebe. Každý ví, jak by se co dalo řešit selským rozumem a jednoduše. Ale staré modely nám ihned v dané situaci naskočí a my svému vnitřnímu pocitu nedáme ani okamžik na to, aby se mohl projevit. Zvyk nám okamžitě najde to staré známé řešení a my nemáme často ani odvahu zastavit se a říct si: " Moment…co cítím skutečně? Opravdu je tohle to, co chci říct nebo udělat? A pokud nás to i napadne, tak strach nám nedovolí uskutečnit to. Co by si řeklo okolí, co bych dělal zítra, jak bych vypadal? A tak se vracíme do starých modelů, které nám zajistí starou dobrou jistotu, do pohovek před televizí a nadávání a poměry a svět, ve kterém žijeme a hledáme viníky ve všem a všech okolo sebe, že se to každým dnem zhoršuje.

Myslím, že svět se nezmění bez toho, aby se změnil každý z nás. Aby každý jednotlivec začal měnit své zajeté vzorce a konečně se začal chovat podle toho, co skutečně cítí a chce. Jakmile se změní moje vlastní myšlení a moje postoje, mohu šířit všude okolo sebe to, co cítím, to co vnímám jako správné každodenní komunikací a rozhodováním. Tím ovlivním každého okolo sebe, aby si začal uvědomovat totéž, našel odvahu okolo sebe vyzařovat svůj vlastní záměr. Ne tu mou pravdu, ale tu svou, kterou uvnitř sebe má. Většina lidí na téhle Zemi přece nechce ničit planetu, nechce násilí a nechce žít na úkor druhých. Tak proč tomu tak dosud je? Protože na každodenní život reagujeme automaticky a neposloucháme hlas uvnitř. Své srdce, Boží přítomnost v sobě. Nedáváme jim prostor. Ani tu vteřinu uvědomění si podstaty. Neuvědomujeme si svou vlastní sílu, kterou v sobě jako jednotlivec máme.

Je to obrovská síla, kterou každý z nás v sobě má. Každý z nás má na společnost a dění v ní obrovský vliv! Právě jednotlivci tvoří celek! A každý z nás je chopen najít prostředek, jak šířit své skutečné nové postoje a názory. Není třeba už přebírat staré modely, které nefungují. Přestaňte je tedy podporovat! Všechnu pravdu máte v sobě. V sobě máme každý i řešení a uskutečnění nové budoucnosti. Takové, jakou si skutečně přejeme. S novými a smysluplnými hodnotami.


zdroj: www.tetakaterina.cz


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya