BUĎ SÁM SEBOU

28. února 2013 v 12:44 |  sebepoznávání


Hledala jsem dlouho někoho, kdo mě bude chápat a našla jsem sebe,
hledala jsem někoho, kdo bude mi oporou a našla sebe,
hledala jsem někoho, kdo mě bude přijímat takovou, jaká jsem a našla jsem sebe.
Hledáním někoho jsem ztratila hodně sil, ale když jsem našla sebe, získala jsem několikanásobně více sil, než jsem ztratila. Byla to dlouhá cesta a nejsem ještě na konci, vím, že je toho ještě hodně, co musím pochopit, ale jedno vím zcela jistě, že jsem si nejvíce ubližovala já sama tím, co jsem dovolila a také já sama si můžu nejvíce pomoci tím, že budu žít podle svého vnitřního cítění. Narodila jsem se sama za sebe, sama za sebe budu umírat a proto jen já sama si můžu lásku dát.
zdroj fb uživatele Míša Havierniková


Následující článek taky hodně napovídá:
( podle J. Kirschnera ): BUĎ SÁM SEBOU


Častokrát jsme slyšeli toto doporučení. Ale jak to udělat. Je nutno vymanit se např. z vlivu tzv. kolektivní duše - informačního "pole" národa a západní kultury, postupně se zbavit všeho toho, co obsahuje, všech příkazů doby a stádních zvyků a modelů chování, které se nám neosvědčily a které neslouží našemu rozvoji a jsou vědomě či nevědomě šířeny televizí a dalšími sdělovacími prostředky.
Musíme si chtě nechtě přiznat, že sebe máme nejblíže a že se nás všichni včetně těch nejbližších snaží nějak využít. Že kdo příliš spoléhá na druhé, závisí na nich, že ten, kdo neví co chce se stává loutkou společnosti a že nic není zdarma a že za vše platíme sami.
To jsou fakta, ale nejde o to se tím trápit, jde o to žít v těchto podmínkách co nejlépe. Ale již jen pomyšlení více myslet na sebe vytváří v nás pocit viny. A tak se kamsi ženeme ve jménu rodiny, společnosti, zaměstnavatele, pokroku… Říkají nám, že sebezáporem rosteme, že se musíme lecčeho vzdát ve jménu celku a že je důležité, co si o nás kdo myslí. Že jsme všichni na jedné lodi a že když budeme pracovat pro ostatní, tak se nám společnost odmění. Ale přitom vidíme, že se odměny dočká jen tu a tam někdo.
Co tak se na naši situaci podívat jinýma očima : Kdo bere přespřílišný ohled na druhé, je jimi zneužíván. Mírnost se považuje za slabost a svádí druhé, aby nás využívali. Téměř nikdo nám nepomůže, aniž by něco z toho měl. Přinejlepším čisté svědomí. A kdo má prospěch z naší oběti pro společnost ? Zpravidla ne společnost, ale několik prospěchářských jedinců. Toto není prohlášení pesimisty, ale body, od kterých bychom se mohli odrazit.
Máme totiž dvě možnosti. Buď se přizpůsobíme společnosti a ta nás za to bude do určité míry ochraňovat. Samozřejmě, že za to zaplatíme určitou závislostí na společnosti. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Odměnou nám bude možná obdiv za píli a výkon, pohodlný život v určitém omezeném rámci. A pomyslná jistota dokud budeme s nadšením hrát přidělenou roli. Ale toto vše nás tíží, ničí a oslabuje. Nejsme totiž sami sebou, jsme tou osobností, tou maskou.
Např - náš tatínek, to je pracant. Je iniciativní, obětavý, poctivý, slušný, se všemi dobře vychází, stále se usmívá. Ale chudák má žaludeční vředy a vysoký tlak. A takový dobrý člověk je to.
Druhou možností je, že si budeme žít podle svých představ. Budeme zodpovědni sami za sebe. Ale v tu ránu narážíme na dva protivníky. Jednak na okolí. To se nás bude snažit svézt z této cesty. Nesloužíme mu již tolik. Druhým a mnohdy větším protivníkem je vlastní pocit viny a strach, co tomu řeknou druzí.
Kdysi kdosi zformuloval pravidlo :
Zabývej se sebou alespoň jako druhými a přes veškeré překážky dělej jen to, co uznáš za vhodné, ale svých cílů nedosahuj na úkor druhých. Ale my raději hrajeme své role. Protože se to má a od nás čeká. A tak předstíráme laskavost, abychom se zalíbili, předstíráme city, které třeba nemáme, předstíráme i souhlas a nadšení. Ale tím, že druhým v podstatě lžeme, jim bráníme v jejich rozvoji.
Přinášíme spoustu obětí druhým - čas, peníze, zdraví. Jde - li však o naše štěstí, sedíme a čekáme. Snad někdy,… až jednou … .
Žena se obětuje pro kariéru manžela a pro lepší život svých dětí. A oni toho rafinovaně využívají. Ona dře a oni fňukají, očekávají … . Ale tomu se říká vzorná hospodyně, vzorná matka, ta je tak zaměstnaná, že na sebe ani nemá čas, její nálada z únavy se nejbližším jeví jako hysterie… A čím víc ji ostatní za její obětavost chválí, tím více a více padá do této role. Dostane se jí příjemné chvály, ale ne od dětí a manžela, ale od sousedů. A časem se přidají psychosomatické problémy. A lítost sousedů. A proč musí tak trpět ? Taková obětavá žena.
Mnozí hledají jistotu v jiném člověku, ve straně,v sektě,v náboženství, v bankách, v medicíně. Pro ty byla vymyšlena řada jistot. Jsou schopni za ně obětovat svůj rozvoj i své štěstí. Ale všechny jsou pomíjivé. Jedinou jistotou, kterou máme, jsme my sami.
A tak podporujme i spokojenost se sebou samým, sebevědomí, nezávislost, rozhodnost, samostatné myšlení atd. Budeme - li více sebou samým,vůbec to neznamená, že nás ostatní budou mít méně rádi. Ba naopak. Naše postoje a jednání bude pro ně totiž jasnější a čitelnější a také inspirací pro jejich vlastní cestu.
Přeji hodně úspěchů na cestě k úctě k sobě samým…..


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya