SMRT A UMÍRÁNÍ - JAKÁ JE PRAVDA ?

16. dubna 2013 v 19:33 |  život po životě



Od té doby, kdy byl v Konstantinopoli vydán dekret o vyloučení reinkarnace z náboženské výuky (a pochopitelně odstranění i z Bible - 553 n. l.), dolehl na lidstvo strach ze smrti. Přesvědčení, že máme jen jediný život a za ním není nic, mělo a dosud má silný vliv na životy lidí, na jejich chování, snažení, cíle, na jejich pořadí hodnot, a v důsledku této nevědomosti se jako kola na vodě šíří zbytečné utrpení.
I když si to neuvědomujeme, myšlenka na smrt coby definitivní konec je v nás přítomna prakticky stále a podvědomě se podle ní rozhodujeme.
Též medicína dneška vidí smrt jako nepřítele nebo prohru. Neexistuje systém, který by lidem nabídl jinou verzi - že smrt je jen transformační proces. Lidé jsou tak vyděšeni a obklopeni samou technologií, že místo mezi svými milými umírají na jednotkách intenzivní péče, což je způsob, jak je "odsoudit k životu". Západní způsob myšlení považuje smrt za chybu, ale to je veliký omyl; není tomu tak.
Smrt je jen část přirozeného běhu věcí. Je to něco jako návrat domů z internátní školy, a po prázdninách postoupíme pak do vyšší třídy (nebo budeme opakovat). Tělo odložíme jako školní uniformu, neboť doma můžeme být přece jen tak "nalehko". Šaty jsou navíc už opotřebované, materiál se sype, už neslouží, jak potřebujeme, a tak do další třídy dostaneme zase šaty nové.
Z pohledu teorie reinkarnace jsme rozvíjející se bytosti. Každý z nás je právě v jiné fázi duchovního vývoje, ale všichni, kteří jsme zde na Zemi, se nacházíme na stejném stupni vědomí, ve stejné třídě. Tahle "třída", (jak zdůraznil už Buddha), je přeplněna lidmi, kteří reprezentují pět kvalit, pět druhů negativních vlastností: chtíč, lakomství, rozčilování, nenávist, pochyby. Takoví jsme. Jestliže máme nějakou z těchto vlastností, pak přesně proto jsme se narodili na téhle úrovni. Zasloužili jsme si to.
Většina lidí už jistě někdy slyšela nebo četla o NDE (near death experience), tj. o zážitku blízkém smrti. Existuje celá řada studií o lidech, jež byli klinicky definováni jako mrtví, a pak byli opět vráceni do života. Popisovali, co se jim v okamžiku smrti stalo, co prožívali, a v jejich vyprávění se objevilo mnoho totožných a podobných zážitků. (Více např. knihy dr. Raymonda A. Moodyho, jr.) Toto je velice dobré, protože jejich zážitky posunuly běžný názor leckterého cynického technokratického intelektuála našich dnů poněkud dále. U nás těmto výzkumům přála především 60. léta, kdy se mnozí badatelé v této oblasti čehosi dotkli. Něčeho velmi hlubinného. Ještě nyní po desítkách let říkají, že se snaží nějak dorůst do onoho "cosi", co tenkrát ochutnali.
Oblast smrti vědci rozdělili na tři části: na proces umírání, vlastní okamžik smrti a to, co se děje po smrti. S úžasem postupně zjišťovali, že na cestě traumatem a bolestí existuje možnost obratu od kontrolované moci - je tam jakési okno, možnost otevřít se hlubší pravdě bytí. Lidé totiž prociťují značnou dávku bolesti a utrpení právě tím, že kladou odpor. Je-li však člověk trénován (nebo alespoň informován) a obklopen při umírání správnou atmosférou, je pak více při vědomí, a snáze tak dosáhne jakéhosi stavu usmíření a vyrovnanosti. Tedy žádné zoufalé držení se života, žádný zoufalý marný boj, ale také ani žádný povyk a nářky okolí. Ty naopak uklidnění brání, umírajícího vyčerpávají a strhávají jinam, než míří. Někdy vnější fyziologické symptomy klamou; stačí se však podívat, co mají takoví lidé v očích.
První věc, kterou musíme udělat, chceme-li skutečně umírajícímu pomoci, je vyprázdnit svou mysl. Prostě zapomenout na své představy, názory, zavedené zvyklosti, modely, jak bychom se my či on v této chvíli "měli" chovat, co tomu kdo řekne, apod. Umírající potřebuje klid, lásku a naslouchání. (To slovo naslouchání je klíčové!) Většinou jde o to s člověkem prostě jen tak být, kdy mezi námi neexistují hranice a překážky, nic nás nerozděluje, vzájemně sdílíme své vědomí. Tomu se říká vědomá láska.
Teprve v takové atmosféře si uvědomíme ten narůstající pocit izolace. Kolem člověka nikdo jiný neumírá, nikdo tedy neví, co cítí, čím právě prochází. Sestřičky a lékaři jsou zaneprázdněni svou aktivitou a povinnostmi, a umírající vlastně zůstává naprosto sám. Nikdo ho neposlouchá. Všichni jsou tak zaměstnáni vlastními reakcemi na symboliku umírání, že nikdo neslyší bytost vevnitř. A právě tato izolace je nejhlubším zdrojem strachu, který smrt vzbuzuje.
Vliv okolí na kvalitu umírání je veliký; má to hodně společného s rezonancí - tj. cosi jako ozvěna, zpětný odraz, souznění. Mnozí lidé totiž dokáží zažít tyto hlubší úrovně vědomí pouze v rezonanci s někým jiným. Je třeba jim proto poskytnout bezpečné a vstřícné prostředí bez jakéhokoli hodnocení či manipulace, byť sebelépe myšlené. Pokusit se vytvořit takovou atmosféru, aby v tomto čase mohli nalézat svou opravdovou ryzí podstatu i lidé bez duchovní praxe.
Jak vyplývá ze značného počtu studií, okamžiku smrti si člověk může být perfektně vědom, je-li k tomu trénován. Protože se však touto oblastí nikdo oficiálně seriózně nezabývá, lidé trénováni nejsou, tudíž fyziologické, tělesné procesy na sebe strhávají veškerou pozornost a vědomí. Je-li ale člověk připraven, dokáže si i v takovém okamžiku udržet své vědomí nad vším, a získá tím úplně jinou perspektivu, takže prochází nesrovnatelně snáze dramatem umírání a smrti - protože smrt svým způsobem vskutku drama je.
Když se na ulici rozhlédneme, vidíme spoustu lidí na různých úrovních evoluce. Někteří jsou z hlediska reinkarnace velmi "noví" a většinou ještě nerozvinutí - to jsou duše, které právě začaly. Jsou zde ale i "staré" duše, které tím vším prošly už mnohokrát; vždy se něco naučily a vždy byly osvíceny. V momentu smrti pak atraktivita nebo averze všechno spouští znovu, a začíná nová verze, nová fáze, nová manifestace.
Z duchovního hlediska potom umění smrti znamená vstoupit do tohoto bodu vlastně jen jako do dalšího okamžiku našeho bytí. Lidé evolučně "noví" procházejí okamžikem smrti nevědomě. Odcházejí v jakémsi spánku do jiné formy, ale nejsou si vědomi (např. možnosti rozhodnutí), jak proces pokračuje. Stále se ještě identifikují s onou hrubší úrovní, s "hmotou".
"Staré" a "nejstarší" duše jsou však schopny si smrt uvědomit, jako by byla prostě jen dalším momentem dění. Dostávají se na astrální úroveň a potkávají tu spoustu dalších bytostí, které třeba zemřely dávno, ale které znají. Také potkávají bytosti, které září a jsou moudré, a které dokáží v jedné vteřině přečíst celou inkarnační historii bytosti. Rázem vidí vše, co už bylo uděláno a co ještě zbývá udělat. Je to jakási inventura či účetnictví s výhledem do budoucna. Z toho pak vyplývá, že na určitých úrovních je možné se rozhodnout, učinit vědomou volbu. Něco hlubšího v nás se rozhoduje, (v závislosti na tom, kolik jsme toho už zvládli), jaká bude muset být naše příští inkarnace.
Jestliže člověk dostatečně kultivuje tuto pozornost vědomí - které nemá nic společného se zrozením a smrtí - může pozorovat své umírání, ale přitom neumírá. Pozornost, (vědomí), prostě projde skrz. Člověk se rodí dál a znovu, neboť jeho osobní karma ( = cosi jako osobní učební plán) ještě nebyla dokončena, něco zbylo. Mimo to je zde také i tzv. kolektivní karma lidstva; kvůli ní se sem rodí takové bytosti jako Kristus, Buddha, apod. Možnosti, kam a jak jít, až člověk zemře, jsou nekonečné.


Dana Urbancová, hledání pravidel a zákonitostí
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya