FASCINUJÍCÍ PYRAMIDÁLNÍ HORA

28. července 2013 v 8:36 |  některé i nadčasové informace které nemusí vždy rezonovat s vaším poznáním a vnímáním současnosti
Hora Kailas v Tibetu je opředena celou řadou záhad. Její vrcholek tvoří pyramidu a dělí procházející poledník přesně v jedné třetině. Také její geografická poloha souvisí s dalšími tajemnými místy. Podle místních obyvatel je dokonce pod horou vchod do podzemní říše Šambhaly. Mysterium Kailasu zvyšuje i to, že jeho temeno doposud nezdolal žádný z horolezců.
.



V západní části čínského Tibetu, přesněji řečeno v pohoří Transhimálaj, leží jedna z největších hádanek světa. Jedná se o legendární horu Kailas, opředenou celou řadou mýtů a bájí. Odborníci však připouštějí, že na některých z nich může skutečně něco být.
Jedna z velmi rozšířených legend například vypráví, že vrcholek hory je nedostupný pro kteréhokoliv člověka a že bohové nikdy nedopustí, aby pouhý smrtelník někdy stanul na jejím vrcholu. Sněhobílá špička je totiž posvátná hned pro čtyři asijská náboženství - bönismus, buddhismus, hinduismus a džinismus. Na jejím úpatí podle starých kronik meditoval tibetský světec Milaräpa a údajně tu svedl vítězný magický souboj s bönistickým mágem Naro Bončhuem.
Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, Kailas zatím nedobyla žádná horolezecká výprava. Čínská vláda sice v minulosti vydala několik povolení k výstupu na horu, pokaždé se ale rozpoutalo tak špatné počasí, že z plánovaného dobývání hory nakonec sešlo. O výstup se pokusili i někteří sóloví horolezci, vždy je ale postihlo nějaké neštěstí. Prvním člověkem, který povolení obdržel, byl Reinhold Messner, který ho ovšem nikdy nevyužil právě kvůli posvátnosti vrcholu. Kailas tak zůstává dodnes nepokořen.
Brána urychluje stárnutí
Jiná legenda praví, že právě pod Kailasem je jeden ze vstupů do bájné Šambhaly - zvláštního podzemního světa, osídleného lidem podobnými bytostmi s nadpozemskými schopnostmi. Bez jejich souhlasu ale do podzemí nemůže vstoupit žádný člověk. Vchod je uzavřen sedmi branami, kde na příchozího čekají nejrůznější nástrahy. Hned ta první údajně způsobuje, že dotyčný v její blízkosti neuvěřitelně rychle zestárne a během několika hodin umře.
Zdálo by se, že jde o pouhou legendu. Profesor Ernst Muldašev, který podnikl několik studijních cest po Tibetu a navštívil i okolí hory Kailas, však zjistil neuvěřitelnou věc. V blízkosti jejího úpatí běží lidský věk opravdu rychleji, než je normální. Za dvanáct hodin, které tu člověk stráví, zestárne asi o dva týdny. Dokládá to především růst vlasů a nehtů. Jak prozradili Muldaševovi místní mniši, jde jen o slabé vyzařování síly první podzemní brány. Kdyby se dostal až k ní, zestárl by každou minutu zhruba o rok.
Jezera života a smrti
Podivnou hádankou pro vědu jsou i dvě jezera, ležící v blízkosti hory. Jde o dvojici posvátných vodních nádrží Manasarovar a Rakas. Jsou od sebe odděleny jen úzkou hrází. Přesto je každé z nich úplně jiné.
Manasarovar, ležící v nadmořské výšce 4560 metrů, je sladkovodní a jeho voda je vhodná na koupání i k pití. Jak pitná kúra, tak i koupele mají léčivé účinky na mnoho chorob. Nikdo doposud nezodpověděl otázku, proč je voda v tomto jezeře za každého počasí klidná a nerozvíří ji ani občasný silný vítr. Jezero Manasarovar proslulo i tím, že do něho byla v roce 1948 vsypána část ostatků indického bojovníka za svobodu Mahátmy Gándhího.
Druhé jezero, Rakas, ležící ve výšce 4515 metrů nad mořem, je pravým opakem mírumilovného Manarasovaru. Je tmavé a jeho hladinu co chvíli čeří mohutné vlny jako za bouře. Proč, to nikdo neví. Tibeťané však tvrdí, že je za to odpovědný démon, který přebývá pod hladinou. Však také tibetský název jezera zní Lhanag Tso neboli Jezero démona. Také voda z něho je prý jedovatá a stačí jediný doušek, aby si člověk vážně poškodil svou energetickou rovnováhu, což se projeví například vznikem rakoviny či jiného vážného onemocnění. Pokud by někdo vypil celou jednu sklenku, zemře prý ještě téhož dne. Bohužel zatím nebyl proveden chemický rozbor této vody, který by tento fakt pomohl objasnit.
Fascinující geografická poloha
Jinou záhadou, s níž se Muldašev setkal, je samotná výška hory. Oficiální čínská měření uvádějí, že Kailas měří 6714 metrů. Místní lidé však tvrdošíjně trvají na jiném údaji. Hora podle nich měří jen 6666 metrů. Zbytek tvoří uměle vystavěná pyramida na jejím vrcholku.
O tom, že vrcholek Kailasu má přesný pyramidální tvar, vědí geologové už dávno. Doposud to však bylo připisováno jen tvořivým silám přírody. Také fakt, že vrcholová pyramida je orientována přesně podle světových stran jako pyramidy v egyptské Gíze, byl vysvětlován jen jako náhoda. Místní lidé dále sdělili Muldaševovi, že pyramida na vrcholku je celá dutá a uvnitř jsou skryté prostory. Vchody do nich však znají jen zasvěcenci a bez jejich pomoci je není možné otevřít. Ani tato tvrzení však vzhledem k tomu, že na vrcholu dosud nikdo z naší civilizace nevstoupil, není možné nějak ověřit.
Co je však určitě zarážející, to je až neuvěřitelná zeměpisná poloha hory. Její vzdálenost od severního pólu činí 6666 kilometrů. Od jižního pólu ji dělí 13 332 kilometrů, což je dvakrát 6666. Poledník, procházející Kailasem, je jeho vrcholem dělen přesně v jedné třetině. To ale stále není všechno.
Ve vzdálenosti 6666 kilometrů od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnice hory a severního pólu, vedená po obvodu planety, protne na americkém kontinentě slavný pyramidální komplex v Teotihuacanu. Spojnice Kailasu a středu naší Země vychází na druhé straně planety na dalším legendárním místě - známém Velikonočním ostrově.
Poloha Kailasu je do té míry fascinující, že je v podstatě vyloučeno, aby byla náhodná. Staří Tibeťané dokonce Muldaševovi sdělili, že původně tvořila hora severní pól planety a Velikonoční ostrov zase jižní. Pak ale přišla gigantická katastrofa a zemská osa se vychýlila o celých šedesát stupňů. Při tomto kataklyzmatu byla zničena celá původní velmi vyspělá civilizace. Její elity, které tuto hrůznou změnu předvídaly, se stáhly do podzemí, kde dodnes jejich potomci žijí v míru a blahobytu v říši jménem Šambhala. Na zemském povrchu zůstaly jen ostrůvky zubožených lidí, kteří se nestačili zavčasu uchýlit do bezpečí podzemních úkrytů. Ti pak vybudovali současnou pozemskou civilizaci.
Muldašev sám ve své knize Hledání města Bohů přiznává, že je těžké rozlišit, co může být staletími předávaná vzpomínka na dávnou všesvětovou katastrofu a kde už začíná legenda. Leccos ale nasvědčuje, že mýtus může mít pravdivé jádro. Vysvětlila by se například i doposud nezodpovězená otázka, proč obyvatelé Velikonočního ostrova nazývají svou domovinu prastarým jménem Te Piho o te Henua, což v překladu znamená Pupek světa. Současně by se objasnily i další dvě hádanky, které se doposud nepodařilo rozlousknout - problém obrazců v obilí a UFO. Tibetští zasvěcenci v nich mají jasno. Jde prý o zprávy ze Šambhaly a o létající lodě jejich obyvatel, kteří čas od času kontrolují své příbuzné na povrchu. Muldašev prý sám na cestě okolo Kailasu viděl řadu obrazců jak v porostu, tak i ve sněhu, které se velmi podobaly formacím například z Velké Británie. Několikrát prý pozoroval i podivná tělesa poletující okolo vrcholku hory. O koho nebo o co ale šlo, to ovšem Muldašev raději neřeší. Mohutný masiv hory Kailas mlčí a svá tajemství si dobře střeží.
Ing. Vladimír Červinka


Osobnosti
Profesor Ernst Rifgatovič Muldašev je světově uznávaným oftalmologem, konzultantem řady významných lékařských pracovišť a autorem více než tří set vědeckých prací v oboru lékařství. Je také zakladatelem chirurgie, zabývající se umělým pěstováním lidských tkání. Současně je také významným badatelem a odborníkem v oboru záhadologie. V 90. letech minulého století podnikl celkem čtyři expedice do oblasti Tibetu. Inspirací k těmto cestám mu byly především zápisky cestovatele Nikolaje Roericha, který tuto oblast navštívil počátkem 20. století a přivezl odtud fascinující informace. O svém putování napsal Muldašev několik knih, které se staly pro svou čtivost ihned bestsellery.


Kolísání času?
Jak napsal britský list The Daily Mail s odvoláním na svůj italský protějšek Corriere della Sera, nepochopitelný úkaz kolísání času byl zaznamenán i letos na počátku července v blízkosti sopky Etna. Vulkán se probudil a začal chrlit lávu a popel. Řada lidí v jeho okolí tehdy zaznamenala, že se jim začaly podivně předbíhat hodiny. Za hodinu se předběhly přibližně o patnáct až dvacet minut. Úkaz byl pozorován jak u náramkových hodinek, tak i u budíků, nástěnných hodin a dokonce i u časomíry v elektrospotřebičích a v počítačích. Vědci jsou z tohoto fenoménu bezradní, neboť zcela odporuje našemu chápání světa. Bulvární plátky spekulují o změnách geomagnetického pole, elektromagnetické indukci či o kolísání tlaku vzduchu. Seriózní vědecké vysvětlení ale stále chybí.

.

.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya