PLODY VOLNÉ PŘÍRODY

24. září 2013 v 15:58 |  návrat k přírodě a zkušenostem našich předků
Naši předkové, i když neměli ani potuchy o vitamínech, minerálech či bílkovinách, měli výživu pestrou a bohatou. Stavba jídelníčku byla ovlivněna podnebím, typem hospodaření i ročním obdobím. V každém kraji během staletí dospěla do optimální podoby. Z mnoha příkladů z historie víme, že narušení tohoto řádu znamenalo epidemie chorob do té doby neznámých.

Praobyvatelé našich krajů se živili tím, co jim příroda poskytovala. Lovili všelijakou zvěř, sbírali různé rostlinky, plody, semínka, houby a nechyběly ani kořínky. Mezi nejvýživnější plody patřily rozmanité oříšky. V době poledové vytvářela totiž líska souvislé porosty až lesy. Rostla i vysoko v horách. Oříšky bývaly kvalitní, žádný nebyl ani prázdný ani červivý. Bylo jich dříve tolik, že je poddaní musili odvádět pánům a chodívali je hromadně otloukat v určitý den. Jako oříšky bývali často označovány také žaludy či bukvice. Dokonce pro polabské Slovany byl dubový háj posvátný a dub byl zasvěcen hromovládci Perunovi. Žaludy se sbíraly, pražily, vápennou vodou vyluhovaly, aby se zbavily hořkosti, a mlely. Žaludová mouka se v hladových letech přidávala do chleba, užívala se jako kávová náhražka a velký význam měly žaludy při výkrmu dobytka.

Bukvice se využívaly především jako olejnatá rostlina. Olej vylisovaný z čerstvých a loupaných bukvic byl prý velice lahodný, voňavý i trvanlivý. Naopak olej tlačený za tepla byl žlutý a trpký. Bukvice však měly hojnou úrodu tak jednou za čtyři roky, protože květy buku snadno omrznou. Louskání bukvic i jiných olejnatých semen je prastarý slovanský zvyk a sladká semena oblíbenou pochoutkou dětí.

Zcela se zapomělo na ořechy vodní, což jsou plody splývavé vodní rostliny kotvice. Tyto lesklé, čokoládově hnědé a rohaté plody opatřené ostnitými háčky měly ve výživě téměř tak důležitou roli, jako nyní brambory. Zpráva z roku 1844 říká toto: "Jádra veliká, obzvláště suchá, obsahují mnoho škrobu a oleje, chuti jsou nasládlé, kaštanům podobné a natrpklé. V některých krajinách, kde hojně rostou, se sbírají a jedí surová, vařená nebo pečená, též jimi krmí prasata, zamletá slouží k pečení chleba..." Kotvice, která byla kdysi hojně rozšířena, je dnes většinou na vymření. Stejně i sláva vodních ořechů, bukvic a žaludů dávno pohasla.

Malé děti rády mlsaly i další lesní dobroty. Často si po dlouhé zimě libovaly v nezralém ovoci, až dospělí říkávali: "Zuby nám vystupují, jak se jen na Vás díváme, že tu kyselinu můžete jíst." Ve velké oblibě byly i pláňata - polničky, t. j. plané hrušky, ptáčnice - plané třešně a také pouchňata, pouchlata, hořčátka a zmrzlátka - planá jablíčka. I zde se nenápadně prosazuje biologická potřeba, protože plané ovoce je často vysoce hodnotné, hodnotnější než šlechtěné. Lesní jahody, borůvky a maliny se nejčastěji jedly syrové nebo se míchaly se sladkým či kyselým mlékem. Oblíbené byly koláče - valašské "frngály" nebo "žahúr", což byla sladká kaše z borůvek zahuštěná moukou a perníkem. Plané plody tvořily hlavně v horských oblastech důležité obohacení chudičkého jídelníčku díky své mimořádné biologické hodnotě. Správně je psáno ve starém verbáři z Poděbradska: "Čerstvé plané ovoce lepší než mísy masa."

"Před kozičkou smekni, před heřmánkem klekni." Lidové podání připisovalo těmto dvěma rostlinám léčivou moc a černé bezičce dokonce sílu kouzelnou. Sídlili prý pod ní domácí bůžkové. V lidové kuchyni měla všestrané použití. Z plodů se vařila chutná povidla - "kecanda", která bylo potřeba dobře hlídat, snadno se totiž připálila a pak zhořkla. Na jižní Moravě se z nich takto připravovala kaše: bobule se slabě osolily, zavařily, osladily a zahustily krupicí, Kaše se mastila máslem a sypala tvarohem. Tento pokrm představoval výbornou sestavu živin. Často se vařívaly knedlíky pokapané rozvařenými bezinkami.

Již úplně zapomenuté jsou bezinky červené. V chudších rodinách, kde neměli ani krávu, pomáhaly si hospodyně máslem vytvářeným z červených bezinek. Nasbíraly dobře zralé bezinky, rozmačkaly bobule a zvolna je vařily. Olejnaté látky vystouply při vaření na povrch a hospodyně je sbíraly. Když hmota vystydla, měla barvu i tvářnost podobnou máslu. Tak si pečlivá žena nastřádala na podzim 2-3 litry másla. Tohle tedy býval prastarý způsob získávání rostlinného tuku.

Z našich strání prakticky vymizelo další starodávné ovoce - dříny a dřišťálky. Z dřišťálků se vytlačovala šťáva, víno, dokonce se "zadělávaly" do medu a sušily se. Šťáva byla velice kyselá a bohatá na vitamín C, ten se totiž právě v kyselém prostředí nejlépe uchovává. Ze sladších dřínků se vařil lektvař, libá kaše, t. j. omáčka proti nechutenství, a připravovala se šťáva.

Dodnes se pilně sbírají šípky. Jsou jedním z nejbohatších plodů na vitamín C, který se dobře uchovává i po uvaření. Obsahuje také mnoho protiinfekčního vitamínu A, účinného proti některým očním chorobám. Například slovácké stařenky vařily šípek v kozím mléce, aby takto zaháněly "bělmo" z očí. Nové poznatky potvrzují, jak správná byla zkušenost i zdravé tušení staré hospodyně, když šípky sbírala a v mnoha úpravách uchovávala. Nejen na Valašsku se dělalo znamenité a silné víno, sušily se a hlavně se vařila hustá povidla. Těmi se pak nadívaly buchty, vařila se polévka "šípovka" a omáčka. Z vyčištěných jadérek se připravovala pražením příměs do kávy, a tak jí dodávala příjemnou vůni a chuť.
zdroj:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya