NOVÝ SERIÁL AC24: O KONSPIRAČNÍCH TEORIÍCH, FUNGOVÁNÍ SYSTÉMU A TRANSFORMACI VĚDOMÍ (pokračování 3. dílu )

10. ledna 2014 v 9:24 |  transformace


Proto dávají lidi pocit jistotě, i když bídné, před neznámem?
Přesně tak. Pro člověka je jeho svět i přesto, že mu nevyhovuje, bezpečným místem, zná ho. Zná všechny příčiny a následky. I když mu nevyhovuje, cítí se v něm bezpečně. Takovou věc můžeme aplikovat v pracovních vztazích, partnerských vztazích a tak dále. Zpozorování emoce zpětně je možné právě díky tomu, že naše vědomí s časem stoupá. Musíme dohledat emoce, podívat se na ně a uvědomit si, že jsme nejednali svobodně. Jak? No že uvidíme, že to, co jsme v danou chvíli říkali manželce, šéfovi či kamarádovi, není to, co si skutečně myslíme. Tak se pozná, že jsme nejednali svobodně. Dobrá zpráva je, že to lze vzít zpět a tato místa dokážeme změnit a vyčistit, což pak pozitivně ovlivňuje naši přítomnost. V příštích dílech si povíme jak.
My v tuto chvíli máme jediný úkol - uvědomit si a zjistit, že nejsme svobodní. Dokonce že jsme ovládaní. A proč to potřebujeme zjistit? Kvůli našemu rozumu, protože ho nemůžeme vyřadit ze hry. Nemůžeme ho popřít, ignorovat ani označit za hloupý, důležitý je balanc. Rovnováha mezi vnitřním a vnějším. Potřebujeme, aby rozum sloužil nám, ne my jemu. A ta rovnováha je mezi egem a rozumem. Mezi naší vlastní bytostí a naším fyzickým tělem. Potřebujeme vyhledat emoce v minulosti. Může to být dnešní den, pokud ho prohlížím večer, může to být týden, rok, celý náš život. Jakákoli událost, se kterou zpětně nesouhlasím, kterou bych dnes řešil jinak. Tím se rozšiřuje naše schopnost uvidět to ovládání blíž a blíž přítomnosti. Jsou lidi, kteří mi říkají: "Já nepotřebuju vyhledávat emoce ve své minulosti. Já potřebuju v okamžiku, kdy na mě začne řvát moje žena, na to nenaskočit. Jak to mám udělat?" A já jim neustále dokola říkám, že přeskočili první fázi. Není tam první pevný bod, na kterém je třeba vše stavět. Naše ego už by se chtělo zabývat tím, jaká budou okna a jaká bude střecha, ale my teprve kopeme díru do země.
Když tu emoci odhalím, co se stane pak?
Pokud zvládnu pozorovat a nehodnotit, tedy spojit vnitřní a vnější, udělám třetí krok - uvědomím si to.
Co když se znovu vytočím?
Samozřejmě ty situace jsou hodně silné. Tady je potřeba si dovolit dělat chyby a uvědomit si, že na horu budeme lézt postupně. Nezvládneme to jedním krokem, tím, že se nás dotkne nějaký osvícený indický guru a nám najednou všechno dojde a vyřeší se to samo od sebe. Jsou situace, které pro nás budou těžší, přesto to zkusme. Čím víc takových situací bude, tím víc poroste naše vědomí a především naše schopnost emočně vypjaté situace odhadnout dřív než ex post. To je velmi důležité.
Když emoci v minulosti vyhledám a začnu ji pozorovat a nehodnotit, tak najednou poznám, proč k ní došlo?
Ano, ale pozor na ego. Ego v základní úrovni je pro nás soupeřem, se kterým tedy nebudeme soupeřit, ale budeme si na něj muset dát pozor. Ego dokáže spoustu věcí zkazit. Pokud se nám podaří odhalovat emoce v minulosti, pozorovat je a nehodnotit, uvědomíme si, proč nastaly. A s každým malým uvědoměním si toho, proč nastaly, stoupá naše schopnost odhalit emoci dřív.
Ten postup je následující: Nejprve odhalujeme emoce, které už proběhly. Ty už se staly, a dokud to nezměníme, jsou naší součástí. Druhá fáze je, že jsme schopni zachytit emoci, která právě probíhá, a třetí fáze, ta nejzajímavější, je schopnost odhalit emoci, která přichází. To znamená ještě dřív, než nás emoce vůbec ovlivní, my ji zachytíme. Tahle fáze už je na úrovni komunikace s přítomnými bytostmi, na úrovni mimosmyslového komunikování s jemnohmotným světem. Bytostmi, které obývají jemnohmotný svět a vstupují s námi do interakcí, a to ať už o nich víme a uznáváme to, anebo tvrdíme, že žádný jemnohmotný svět neexistuje a je to úplný nesmysl. I přesto se to děje. A ta technika, kterou předkládám, vede ke schopnosti nahlížet nebo vnímat jiné, další světy, protože těch světů je celá řada. Tím ale nemá smysl se teď zabývat, přestože ego by chtělo. Dostaneme se k tomu, až přijde čas.
V současné chvíli je pro nás důležité pochopit jednu věc - tím, že budeme procházet emoce, které se staly v minulosti, získáme schopnost víc a víc zachytit emoce, které probíhají v přítomnosti. Čím víc zachytíme emocí, které probíhají v přítomnosti, tím získáme větší schopnost zachytit emoce, které teprve přicházejí. Pokud někdo tento postup překročí a nevyřeší si svou minulost, nebude moci svobodně tvořit svoji realitu a svobodně komunikovat.
Ale pozor, to ještě neznamená, že nebude komunikovat vůbec. Protože pokud se nějaká přítomná bytost rozhodne komunikovat, najde si způsob. Řada lidí to pak považuje za určitý post povýšení a cítí se výjimečně, že s nimi něco komunikuje. Ta bytost se nikdy nepředstaví "já jsem syčák a chci tě vysávat", vždy se představí nějakým honosným názvem, třeba že je Bůh, archanděl nebo nějaká mimozemská forma. Člověk se tím samozřejmě cítí polichocen a může se stát něčí hlásnou troubou. Já netvrdím, že všechny komunikace typu médium, channeling či automatické přijímání informací jsou špatné, ale říkám: Nekomunikujme s něčím, pokud nevíme, co to je. Nejprve poznejme sebe, pak poznávejme svět okolo nás a bytosti, které ho obývají, protože jinak se můžeme stát otrokem, byť si budeme připadat jako duchovní vůdci.
Musím na to mít nějakou speciální schopnost, nebo je toho schopen každý?
To může udělat každý, nejde o žádnou výjimečnou schopnost. O tom, zda se tak stane, rozhoduje právě konkrétní přítomná bytost, protože je na vyšší úrovni vědomí. Oni ovládají nás, ne my je.
Egregory nás ovládají skrze emoce, protože chtějí energii. Takhle to dělá i celý Systém?
Samozřejmě, protože Systém stojí nad tím vším. V hierarchii je Systém výš, než jsou egregory, a výš, než jsme my. Takže když budeme v uvozovkách hledat viníka, dřív nebo později dojdeme k Systému. Ale moje rada je, nehledejte další pozice v hierarchii, zabývejte se tou, ve které se aktuálně nacházíte vy. Protože nejdůležitější je osvobodit se, neboť pak uvidím věci opravdu tak, jak jsou. A pak se můžu svobodně rozhodnout, jestli zůstanu v Systému, nebo ne, jestli si vezmu modrou pilulku, nebo červenou.
Pokud se nám bude dařit zachytávat emoci v přítomnosti, uvidíme, že se dá rozdělit na další tři fáze. Když na někoho řvu minutu v kuse a uvědomím si to, emoce začne mizet. Další fáze je ta, že na někoho řvu jen kratší chvíli. Až dojdu k fázi, že se jen nadechnu a už to nespustím. Pořád je to ale emoce. Pozor, nepleťte si to s potlačováním emocí, to není zastavení silou přes ego, já nezařvu proto, že mi v tu chvíli dojde, že mě ovládá emoce. Emoce je to dokonce i v té další, třetí úrovni, kdy teprve přichází…
Můžu si jí všimnout, ještě než mě ovládne?
Tato třetí fáze se dá taky rozdělit na tři stadia. To, že emoce přichází, poznám podle toho, že se mě fyzicky dotkne. Už nejsem ve fázi, že se naštvu a nadechnu se, že zařvu nebo nezařvu, už jsem o kus dál. Já jenom cítím, že se mě dotýká. To je pořád ještě málo. Druhé stadium je, že se mě emoce nedotýká, ale už ji tuším kolem sebe. To je první mistrovská fáze, ale až ta třetí fáze je správná - vnímám, že emoce přichází. Na této úrovni už přestává být emocí, protože emoce je to jenom tehdy, když se zkontaktuje s naším tělem. Tady mluvíme čistě jen o frekvenci. Je to určitá frekvence citu, kterou k nám posílá přítomná bytost. Ona vybere určitou frekvenci citu, a s tím se setkáváme v legendách, s takzvaným mistrovským úderem, který není ani silný nebo ohnivý, je to prostě dotek na správné místo. Není důležité jak hodně, ale kam zasáhnu soupeře. Takže přítomná bytost k nám posílá pouze frekvenci citu, která sama o sobě není špatně, ale my máme v sobě něco nevyřešeného.
Jak takový cílený atak probíhá?
Frekvence se nás dotkne na citlivém místě, které nemáme zpracované, kde máme určitý blok, a kvůli tomu my sami tu čistou frekvenci citu přeměníme v pocit. Ona projde naším egem a rozumem, zmoduluje se a my už ji vnímáme jako negativní. Proběhne námi a stane se z ní emoce. Emoce je alergická reakce fyzického těla na rozum. V okamžiku, kdy prožíváme emoci, naše tělo vysílá, emituje energii. A to je důvod, proč se to celé děje, tou energií se sytí přítomná bytost, egregor.
Emoce v nás zůstává. Když přichází frekvence citu zepředu k nám, můžeme si představit energetická místa na našem těle jako vstupní bránu. Cit prochází tělem a je ovlivňován a modulován egem. Ego přidává svůj hlas, a to je hodnocení. Ego říká, co že to vlastně cítíme. A tahle první fáze už je špatně, vytváří jakýsi virtuální film, který promítá našemu rozumu. Rozum na tento virtuální film pohlíží, ale nedokáže rozlišit mezi ním a realitou. Uvedu příklad. Když večer ležíme v posteli a vzpomeneme si na ranní hádku se šéfem, tak se najednou rozčílíme, naše svaly jsou v tenzi, potíme se, jako kdybychom hádku fyzicky prožívali. To je právě důkazem toho, že rozum nedokáže rozlišit, že se nenachází ráno v kanceláři se šéfem, ale je večer v posteli.
Co se děje v tu chvíli s naším fyzickým tělem, co si tím způsobujeme?
Zepředu k nám přichází frekvence citu, to je v pořádku. Vchází do nás a prochází skrze ego a rozum a stává se z ní pocit, tedy něco, co je PO citu. A to je ještě stále v pořádku, pocity jsou něco jako prožitky. Řada lidí říká, že když budeme bez emocí, stanou se z nás bezcitní lidé. To vůbec není pravda. Prožitek a emoce jsou v mém názvosloví naprosto odlišné pojmy. Cit ovlivní ego a rozum. Ego ho ovlivní tak, jak chce a jak je potřeba, a rozum mu dá schopnost realizace tím, že tomu uvěří. V tuto chvíli pocit vychází zadní branou. Představit si ta energetická centra můžeme jako větrák, trubku, která má vstup a výstup. Frekvence citu převedená v pocit v tuto chvíli vychází zadní branou a mění se ve svobodnou vůli. Pak je vše v pořádku. Svobodná vůle znamená, že se děje to, co my si přejeme.
A teď si vezměte, že většině lidí se v životě děje to, co si nepřejou. Chyba se stane v tom, že frekvence citu, která projde přes ego a rozum, nevyjde ven v podobě svobodné vůle, ale v těle zůstává. Frekvence citu je na základní úrovni jemnohmotná, má velmi vysokou frekvenci. Jako světlo. Průchodem tělem se zhmotňuje, mozek je dokonalý stroj na zhmotňování naší reality, našich přání. Všech představ a všech přání, které přes nás projdou, abych byl přesný, on zhmotňuje i představy a přání jiných bytostí, a proto nás ovládají. Ale nepředbíhejme.
Kde se stane chyba?
Když mozek frekvenci citu trochu zhmotní a vyšle ven jako projev svobodné vůle, je to v pořádku, jen se trochu sníží rychlost a jde se to realizovat. Ale když ji změní v emoci, proběhne ten cyklus ještě jednou, ještě jednou proběhne přes ego a přes rozum a ještě pomaleji. Naše zadní brány svobodné vůle mají jen určitou propustnost, jako kdyby tam bylo určité síto, a když je to víc hmotné než to síto - snažím se to přirovnat -, tak to nemůže vyjít ven a jde to do dalšího cyklu a zhmotní se to ještě víc a ještě víc zpomalí, zacyklí se to, až se to úplně zastaví. A zastaví se to někde v našem fyzickém těle. To místo přesně odpovídá frekvenci citu spojené s našimi nevyřešenými bloky. Pokaždé se to zhmotní jinde, podle toho, kde je to takzvaně připravené, tam to uvízne. A to uvíznutí už je hranice jemnohmotného a hrubohmotného. My máme určitý čas na to, abychom s tím pracovali a rozebrali to. Ten čas je přesně jeden den, je to aktuální přítomnost od probuzení do současné chvíle.
Pokud v té aktuální přítomnosti chytíme emoci, dokážeme ji znovu jakoby urychlit, změnit ji v pocit a vypustit ven. Čím je emoce starší, tím je hmotnější a tím hůř ji zvládneme vypustit. Proto je tak důležité se emocemi zabývat večer, protože když se jimi budeme zabývat ráno, je už následující přítomnost. Samozřejmě je to ale lepší než se tím zabývat po dvaceti letech nebo vůbec.
Co se stane, když ji nevypustíme ven?
Když se frekvence dostatečně zhmotní a zpomalí a zastaví, dostane se na hranici jemnohmotného a hrubohmotného světa. Oba dva jsou hmotné, oba jsou prokazatelné a existují už přístroje, které to dokážou zachytit. Těmi přístroji my standardně nedisponujeme, avšak standardně disponujeme přístroji, kterým říkáme smysly fyzického těla. A ty dokážou v základní úrovni vnímat pouze hrubohmotnou realitu. Naším přístrojem pro vnímání jemnohmotného světa je naše mimosmyslové vnímání, o které jsme systematicky výchovou a vzděláním připravováni. Každé malé dítě mimosmyslově vnímá. Pokud neuděláme nic, bude takhle vnímat pořád. Cokoli však činíme nevědomého, dítěti ubližuje a bere mu to.
Jak vypadá ta zastavená emoce?
Můžete si ji představit jako chomáč cukrové vaty. Skutečně to tak vypadá, existují už přístroje, které to umí zobrazit. Chomáč vaty do těla samozřejmě nepatří. Na základní úrovni ho vnímáme jako bolest. Čím déle tam je, tím víc hmotná je a tím víc je prokazatelná a tím víc nám škodí. Až se z ní stane něco, čemu říkáme blok v psychosomatice anebo nemoc ve standardní medicíně. To něco dokonce ani nemusí tolik škodit v danou chvíli, může být takzvaným spícím agentem a čekat na příležitost. Příležitost, kdy to někdo zvenku využije jako slabé místo a udeří tam. Čím déle v nás emoce je, tím obtížněji se odstraňuje. Ale odstranit lze. Ke způsobu, jakým to udělat, se dostaneme v příštích dílech.
Jaká je nejsilnější emoce?
Strach. Strach je součástí téměř každé emoce. A když to řeknu zjednodušeně, lidi jsou zlí, protože se bojí. Když se vyřeší strach, tak se vyřeší zlo. Strach je satan, satan doslova znamená nepřítel. Ďábel jako démon zla stvořený lidmi - a ďábel nebyl stvořen nikým jiným než lidmi - využívá satana k ovládání lidí skrze strach. Ježíšův výrok, že síla té šelmy je ve strachu a žádnou skutečnou moc nemá, je platný absolutně. Ale na základní úrovni vědomí, respektive nevědomí lidí má obrovskou moc. Většina lidí má řadu nevyřešených míst a egregory nás ovládají - jednak z nás odčerpávají energii, jednak nás využívají pro své cíle. A to můžou dělat proto, že máme ona slabá místa. Pokud je najdeme, vyléčíme, ošetříme a odstraníme, nebude snadné nás ovládnout. Na prvním místě je vůbec potřeba uvidět, že často jednáme nevědomě a nesvobodně.
Jsou to vlastně frekvenční útoky pomocí frekvencí citu. I když cit sám o sobě je v pořádku, může nás na slabých místech poškodit. Jako když nás někdo pohladí. Pokud máme zdravou kůži, je to v pořádku. Ale pokud máme na kůži obrovské boláky, které hnisají, tak nás to pohlazení bolí. Proto je tak důležitá cesta skrze emoce. Každý tak může získat vlastní důkazy. Důležitá je totiž vlastní zkušenost, my můžeme být pro lidi pouze inspirací.
konec / budou následovat další díly


zdroj:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya