FYTOTERAPIE NA MÍRU / I - III

21. října 2014 v 12:56 | Milan Calábek |  zdraví


I.

Mohou některé léčivky skutečně lidem škodit?
Žádná bylina a pochopitelně i potravina a minerál nepůsobí na každého stejně. Tradiční čínská medicína, ájurvéda podobně jako antická medicína na rozdíl od většiny současných fytoterapeutů na stejnou nemoc nepředepisovaly stejnou bylinu pro každého člověka, ale nejdříve zkoumaly, k jakému osobnostnímu typu jejich pacient patří. Tento postoj zformuloval už v antice Hippokrates, který říkal, že víc než nemoc jeho pacienta ho zajímá, jaký je osobnostní typ. A teprve po určení jeho typu se pro něho "potraviny (byliny) mohou stát léky".
Navzdory odlišné terminologii potvrzují existenci základních osobnostních typů i nejnovější objevy současných vědců, jako jsou W. D. Kelly, G. Watson nebo v současné době snad nejvíce světově uznávaná kapacita na typologii metabolických procesů William L. Wolcott. Již od třicátých let dvacátého století vědci a výzkumníci začali identifikovat konkrétní způsoby, jakými se od sebe navzájem různí lidé liší na biochemické a metabolické úrovni. Z velké části to podle nich může být způsobeno genetickým dědictvím. Na základě těchto informací, také začali objevovat, že mnoho druhů chronických onemocnění by se mohlo lépe léčit, kdyby lidé v přijímané potravě a výživovém režimu respektovali svou chemii těla a začali rozlišovat vlastní "metabolický typ".
Statisíce biochemických reakcí, které v našem organismu probíhají současně a udržují naše zdraví, řídí totiž jen několik regulačních systémů, které jsou ale vlivem dědičnosti u každého z nás jinak nastaveny. Další rozdíl spočívá v tom, že u někoho je tím hlavním regulačním mechanismem autonomní nervový systém s jeho dvěma větvemi, sympatikem a parasympatikem. U jiného to je zase rychlost buněčné oxidace, tedy jak rychle nebo pomalu se živiny v buňkách mění na energii. Stručně řečeno: rychlé, nebo pomalé spalování.
Velký význam může hrát i tělesná konstituce, zda při embryonálním vývoji měl větší růstový potenciál vnitřní, střední nebo vnější zárodečný list, protože z každého se vyvíjejí jiné části těla. Základní nerovnováha v našem hlavním regulačním systému a její blokace pak způsobuje chronické nemoci od artrózy až po astma, které nemůžeme vyléčit odstraňováním jejich příznaků, ale jedině vyrovnáváním této nerovnováhy a uvolněním jejího zablokování. Zároveň podle této nerovnováhy současná věda rozlišuje čtyři základní metabolické typy, které odpovídají čtyřem hlavním typům antické medicíny: cholerikovi - dominance rychlého spalování, flegmatikovi - s převládající dominancí pomalého spalování, sangvinikovi - dominance sympatiku a melancholikovi - dominance parasympatiku v autonomním nervovém systému.
Co je ale důležité, že na každý tento typ jednotlivé byliny působí úplně jinak. Jak se lze dočíst v knihách takových kapacit, jakými jsou N. Cousins, P. Holmes, D. B. Mowrey, působí tím, že např. buď stimulují, nebo utlumují jednu ze dvou protikladných větví autonomního nervového systému - sympatikus či parasympatikus - nebo na autonomní nervový systém nemají žádný vliv a působí na jiný regulační systém. Například zrychlují nebo zpomalují buněčné spalování. A tak určení hlavního regulačního mechanismu u každého jedince, a tím také jeho základní nerovnováhy v autonomním nervovém systému nebo ve spalování, je v tomto prastarém i navýsost moderním pojetí naprosto rozhodující pro výběr vhodné byliny. Protože například meduňka lékařská zcela určitě uklidňuje, a to tím, že tlumí činnost sympatiku jako většina sedativ, což popisují R. F. Weiss, P. Holmes a další odborníci. Nicméně u jedince s dominancí parasympatiku tím ale ještě víc prohloubí jeho základní nerovnováhu. Parasympatikus kromě zažívání vypíná činnost většiny tělesných orgánů a systémů. Což zejména u žen středního věku s touto dominancí může být dlouhodobě poměrně nebezpečné. Zatímco na někoho jiného s dominancí sympatiku bude z tohoto hlediska meduňka působit pozitivně. A tak se opět dostáváme zpátky ke staré Lucretiově moudrosti: "Co je pro jednoho lék, může být pro druhého jed." A na třetího nepůsobí vůbec.
A v tom je skutečné jádro a podstata zásadní neshody mezi mnou a zastánci protikladného postoje. O tom, který z nich je správný a vede k účinné terapii, by mělo samozřejmě smysl diskutovat. Zda hledat jednu bylinu na určitou nemoc, a tu pak doporučit všem se stejnou nemocí bez ohledu na jejich osobnostní typ, anebo hledat bylinu vhodnou nejen pro určitou potíž, ale zároveň i vyrovnávající základní nerovnováhu v hlavním regulačním systému konkrétního nemocného. Zda léčit nemoci nebo člověka, který má určitou chorobu. Vytržením mých slov o působení zmíněných bylin z tohoto kontextu, ale diskusi neumožňuje.


II.

Tentokrát se autorova pozornost soustředí na velmi známou léčivou bylinu - meduňku lékařskou.

LZE DOPORUČIT PITÍ MEDUŇKY LÉKAŘSKÉ OPRAVDU VŠEM?

Nejdříve připomeňme část z rozhovoru v REGENERACI: "Ve většině směsí se objevuje meduňka, která ale s výjimkou hodně mladých lidí působí zhoubně, zejména na příslušníky středního věku a starší. Používá se obvykle na zklidnění nebo proti kornatění cév, nicméně zhruba u poloviny pacientů naopak kornatění způsobuje. Zejména u žen snižuje činnost štítné žlázy, a tím zároveň zvyšuje množství ,špatného´ cholesterolu, který se pak s vápníkem usazuje v cévách. Kromě toho potlačuje tvorbu pohlavních hormonů, čímž zhoršuje premenstruační syndrom a následně přispívá k osteoporóze."
Renomovaný vědecký časopis U.S. Pharmacist z 13. září 2002 přinesl článek, ve kterém profesor Campbellovy univerzity v New Yorku Antoine Al-Achi doporučuje meduňku pro její inhibiční účinky na zvýšenou činnost štítné žlázy. Dále se zde píše mimo jiné i o tom, jak působení meduňky snižuje činnost štítné žlázy: "Zatím neurčené komponenty meduňky mají schopnost vázat hormon stimulující činnost štítné žlázy, THS (vylučovaný hypofýzou - pozn. aut.), obsazují jeho buněčné receptory (ve štítné žláze - pozn. aut.) a nedovolí mu stejně jako imunoglobulinu (IgG) do nich vstoupit, a tím je aktivovat." Bartram´s Encyclopedia of Herbal Medicine (Robinson, London, 1998, str. 48), která je považována za jednu z nejlepších encyklopedií léčivých bylin, rovněž uvádí, že působení meduňky "na prvním místě snižuje činnost štítné žlázy", a doporučuje ji jako desítky dalších autorů při hyperthyroidismu (zvýšené činnosti štítné žlázy).Nejdříve připomeňme část z rozhovoru v REGENERACI: "Ve většině směsí se objevuje meduňka, která ale s výjimkou hodně mladých lidí působí zhoubně, zejména na příslušníky středního věku a starší. Používá se obvykle na zklidnění nebo proti kornatění cév, nicméně zhruba u poloviny pacientů naopak kornatění způsobuje. Zejména u žen snižuje činnost štítné žlázy, a tím zároveň zvyšuje množství ,špatného´ cholesterolu, který se pak s vápníkem usazuje v cévách. Kromě toho potlačuje tvorbu pohlavních hormonů, čímž zhoršuje premenstruační syndrom a následně přispívá k osteoporóze."
Renomovaný vědecký časopis U.S. Pharmacist z 13. září 2002 přinesl článek, ve kterém profesor Campbellovy univerzity v New Yorku Antoine Al-Achi doporučuje meduňku pro její inhibiční účinky na zvýšenou činnost štítné žlázy. Dále se zde píše mimo jiné i o tom, jak působení meduňky snižuje činnost štítné žlázy: "Zatím neurčené komponenty meduňky mají schopnost vázat hormon stimulující činnost štítné žlázy, THS (vylučovaný hypofýzou - pozn. aut.), obsazují jeho buněčné receptory (ve štítné žláze - pozn. aut.) a nedovolí mu stejně jako imunoglobulinu (IgG) do nich vstoupit, a tím je aktivovat." Bartram´s Encyclopedia of Herbal Medicine (Robinson, London, 1998, str. 48), která je považována za jednu z nejlepších encyklopedií léčivých bylin, rovněž uvádí, že působení meduňky "na prvním místě snižuje činnost štítné žlázy", a doporučuje ji jako desítky dalších autorů při hyperthyroidismu (zvýšené činnosti štítné žlázy).
Dokonce i na internetu v Herbalpedii se každý může dočíst: "Celá řada studií dokládá, že meduňka potlačuje hormon stimulující štítnou žlázu (THS), a tak působí proti Basedově nemoci způsobené zvýšenou činností štítné žlázy." Ředitelka Akupunkturního institutu Univerzity v Bridgeportu v USA, Jennifer Brettová, rovněž na internetu upozorňuje: "Někteří lidé se sníženou činností štítné žlázy mohou zjistit, že meduňka jejich stav zhoršuje, jestliže ji berou i jen několik dní za sebou."
Nechci už dále zahlcovat článek citáty ze zahraničních studií a dovolím si upozornit na snadno dostupnou literaturu v češtině: M. Castelman Velká kniha léčivých rostlin (Columbus, Praha, 2004, strana 351): "Protože meduňka ovlivňuje činnost thyrodiálního stimulačního hormonu, mohla by vyvolat potíže spojené s nedostatečně aktivní štítnou žlázou (hypothyroidismus). I když nebyly podobné zprávy v lékařské literatuře dosud publikovány (tato kniha vyšla ve Spojených státech už v roce 1991 - pozn. aut.). Lidé s hypothyroidismem by se měli nejprve poradit s lékařem (který až na vzácné výjimky o tom nebude nic vědět - pozn. aut.), než začnou meduňku léčebně užívat." V další knize dostupné v češtině s názvem Velká kniha koření, bylin a aromatických rostlin od Ernesta Smalla (Volvox Globator, Praha, 2006) se můžeme na straně 501 dočíst: "Jak bylo uvedeno už v úvodu, meduňka negativně ovlivňuje působení hormonu thyreotropinu v těle (THS - hormon vylučovaný adenohypofýzou)."
U velké části žen se slovanskými geny, na rozdíl například od žen německých, dominuje činnost parasympatiku. Tato nerovnováha v autonomním nervovém systému je fyziologickým základem jejich ženskosti v mládí, ale mezi 35. až 40. rokem má vliv na postupné snižování činnosti štítné žlázy i pohlavních žláz. Tyto ženy proto potřebují pro dosažení rovnováhy v autonomním nervovém systému, a tím i dobrého zdraví, zvyšovat činnost sympatiku. Tu ale meduňka jako poměrně silné sedativum prokazatelně snižuje. U nás tento názor zastává např. MUDr. RNDr. Petr Nohel, CSc.
To ovšem neznamená, že by všem těmto ženám hrozil hypothyroidismus nebo že by byly nemocné. Ale nejsou ani úplně zdravé, protože ve zmiňovaném věkovém rozmezí jejich štítná žláza "zleniví". Vzniká takzvaný hraniční stav, který - jak uvádí prezidentka American Academy of Biologicaly Identical Hormon Therapy Steven F. Hotzeová ve své knize Hormones, Health and Happiness (Warner Wellness, 2002, strana 63) - "u většiny amerických žen není správně diagnostikován". Ve Spojených státech jde zhruba o 25 procent obyvatel (20 procent žen a pět procent mužů). U žen, u kterých nedominuje autonomní nervový systém, ale pomalé spalování (což je opět velký počet žen se slovanskými geny) "bez odpovídajícího množství hormonů štítné žlázy T3 a T4, jejichž tvorbu svým působením na hypofýzu meduňka snižuje, nedochází k dostatečnému spalování živin v buňkách, jež se tak ještě víc zpomaluje". Podobná tvrzení najedeme i v článcích profesora Al-Achiho.
Tyto živiny se mění na tuk, který se ukládá v těle. A tak žena začne přibývat na váze a zároveň je čím dál unavenější. Nedostatečné spalování glukózy ovlivní i činnost mozku, její myšlení se stává zamlženým, špatně se soustřeďuje. Zároveň začíná uvadat a předčasně stárne, což potvrzuje i Steven F. Hotzeová. Ženy ve středním věku, které něco podobného zažívají, by se proto měly vystříhat i jen občasného pití meduňky.
Snížení činnosti štítné žlázy, ke kterému může meduňka vydatně přispět, má pak za následek i zvýšení hladiny"špatného" cholesterolu (LDL) i lipoproteinů a snížení "dobrého" cholesterolu (HDL), což vede ke kornatění cév (M. Murray, J. Pizzorno ad.). V české verzi Rostlinné medicíny Reader´s Digest Výběr (Praha, 2003) se pak na straně 130 můžeme dočíst, že "je lépe ji (meduňku) neužívat dlouhodobě, má totiž antigonádotropní účinek, potlačuje aktivitu pohlavních žláz". A to by měly ženy v perimenopauzálním věku rozhodně vědět. Snížení činnosti štítné žlázy a tvorby pohlavních hormonů totiž může následně vést ve vyšším věku i k osteoporóze.
Tolik o působení meduňky lékařské na různé metabolické typy jejích uživatelů. Příště se ze stejného úhlu pohledu podíváme i na další známé léčivky: ostropestřec mariánský a cesmínu paraguayskou.

III.

"Ještě větší pozor si musíme dávat na ostropestřec mariánský. Pokud žena objeví sebemenší bulku v prsu, trápí ji vysoký tlak nebo muž má problémy s potencí, pak by se této léčivce měli vyhýbat, neboť stimuluje tvorbu prolaktinu."

Ostropestřec mariánský,který se anglicky nazývá milk thistle neboli mléčný bodlák, byl v lidovém léčitelství používán snad odnepaměti jako první pomoc pro kojící matky, které neměly dostatek mléka , jak uvádí M. T. Murray na straně 244 v The Healing Power of Herbs (N. Y., 1995). Dosud je považován za nejlepší prostředek v tomto směru, což zase potvrzuje Bartram´s Encyclopedia of Herbal Medicine na straně 295. Tuto tvorbu mléka ostropestřec vyvolává tím, že zvětšuje produkci prolaktinu, a tak při dlouhodobém užívání zvyšuje jeho hladinu i u nekojících žen nebo i u mužů. Z obavy, aby nevznikla "hyperprolaktinémie, se proto nedoporučuje ani pro kojící matky", jak se opět můžeme dočíst i v knize Rostlinná medicína Reader´s Digest Výběr.
Podle Pharmindex brevíře (2007) vede zvýšená hladina prolaktinu k poruchám menstruačního cyklu, neplodnosti a onemocnění prsu. Podle Základní a aplikované farmakologie (D. Lincová a kol.) prolaktin tlumí tvorbu pohlavních hormonů, což je jedním z hlavních důvodů, proč během kojení nedochází k ovulaci. Zvýšená tvorba prolaktinu se u žen může projevit mlékotokem, amenoreou (vynechání menstruace), neplodností a u mužů impotencí. "Přisuzují se mu tumorogenní (nádorové) účinky na mléčnou žlázu a zároveň potlačuje činnost hypothalamu. O rizikových účincích ostropestřce se můžeme dočíst i na webových stránkách Medical Center na univerzitě v Marylandu: "…nejsou poměrně časté, ale mohou se projevovat jako bolesti žaludku, žaludeční nevolnost, zvracení, průjem, vyrážka nebo jiné kožní reakce, bolest kloubů, impotence (následkem zvýšené tvorby prolaktinu - pozn. aut.) a anafylaxe (život ohrožující alergická reakce, která způsobuje stažení hrdla, zkrácení dechu a případně i ztrátu vědomí)".
A teď už poslední citát z Medical Center: "Stejně tak čaj maté (cesmína paraguayská), který zejména u žen v menopauzálním věku téměř zaručeně odvápňuje kosti." Pokud jde o cesmínu paraguayskou, nikdo nepochybuje, že Jihoameričané jsou geneticky naprogramovaní jinak než my. Díky svým indiánským předkům jsou na ni adaptovaní tak jako například Arabové na kávu. Nicméně kdybychom přijali argumentaci popírající možnou škodlivost některých bylin pro různé metabolické typy uživatelů, pak bychom mohli doporučovat někomu s dominancí sympatiku anebo s rychlým spalováním pít pět nebo šest káv denně s tím, že Arabové jí přece vypíjí ještě víc.
O vlivu kofeinu na odvápnění kostí byla i u nás publikována celá řada studií. A jestliže například šálek černého čaje obsahuje podle knihy Healing Power of Rainforest Herbs, (L. Taylorová, N. Y., 2003) 10 až 60 mg kofeinu, šálek maté okolo 100 mg. Kombinace kofeinu, theobrominu a theophyllinu v maté, jak dál uvádí tato autorka, umocňuje působení kofeinu, zvyšuje diuretické působení, a tím i vylučování vápníku.
O tom, že maté není tak nevinný nápoj, jak se někdy tvrdí, svědčí i informace, kterou přineslo letošní osmé číslo magazínu 100+1 ze soudobého výzkumu o vlivu jídla na vznik rakoviny. O rakovině slinivky se zde píše: "Každý rok přibývá ve světě 460 000 nových případů. Nejrizikovějšími faktory pro její vznik jsou alkohol, horké nápoje a tabák. Příkladem je maté, nápoj, který se pije často doslova vřelý v zemích Latinské Ameriky…" V této informaci ale uniká podstata karcinogenního působení maté: proč je v Brazílii, Uruguayi nebo Paraguayi kvůli jeho pití (na rozdíl od konzumace kávy) tak rozšířená rakovina slinivky? Není to jen tím, že se maté pije horké, ale především kvůli vysokému obsahu taninu (okolo 14 %), který je neškodný v menším množství například ve víně. Varem se ale v maté stává karcinogenním, což je odborníkům zejména v Uruguayi známé už poměrně dlouho.
Koncem osmdesátých let byla zdokumentována doslova epidemie rakoviny jícnu způsobené pitím maté (De Stefani et al.: Černý tabák, víno, maté a rakovina jícnu, Rev. Epidemiol. Sante. Publique 1988; 36 (6) str. 389-394. Nebo Castellsaque, X., et al.: Vliv pití maté, horkých nápojů a jídla na vznik rakoviny jícnu v Jižní Americe, Int. J. Cancer 2000; 88 (4): str. 658-664). A podobně v Jižní Americe byl zdokumentován i vliv dlouhodobého působení maté na vznik rakoviny močového měchýře a ledvin. Nebudu už zatěžovat dalšími odkazy na studie zejména uruguayského badatele De Stefaniho, který se na karcinogenní účinky dlouhodobého pití maté specializoval. Samozřejmě že tyto čistě odborné studie neměly na většinu pologramotného obyvatelstva v Paraguayi prakticky žádný vliv...
Z mého hlediska každá silná léčivka bude někomu pomáhat a jinému zas škodit. A meduňka bezesporu silnou léčivkou je. Možná není náhodou, že to, co v mytickém jazyce antiky meduňka poeticky symbolizuje, tedy věčnou obnovu, v současném jazyce vyjadřuje slovo regenerace. A oba časopisy s těmito názvy se také věčné obnově a regeneraci plně věnují. I když k tématu často přistupují odlišně. A tak je to také správné. Protože nikdo z nás neví přece všechno.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya