7 POCITŮ, KTERÉ BUDOU OPRAVDU PODSTATNÉ NA KONCI ŽIVOTA

1. října 2015 v 19:24 |  sebepoznávání
V každém okamžiku mám sílu říct: Tohle není směr, kterým se můj příběh bude ubírat.
Zvláštní - nejmoudřejší slova slýchám od umírajících. Z úst, která odcházejí, jde často čistá pravda.
Vladimír celý život čekal na den, kterého se nedočkal. Veškerou přítomnost obětoval iluzi, kterou si vysnil do budoucna. Vydělával mraky peněz. Věděl, co si za ně dopřeje. JEDNOU, AŽ…
Kdykoli mě lidé okouzlují penězi, směju se. Peníze jsou zoufale málo, protože to, co je v životě skutečně podstatné, si za ně nekoupíte. Myslím tím život sám. Stál jsem nad Vladimírem, který měl v majetku vyšší desítky milionů, ale i kdyby měl miliardy, další čas už si nemohl koupit. Hrozné bylo, že si to uvědomil - pozdě.
I když smrt patří k životu, pokaždé mě zasáhne. Pokaždé se začnu bát té své. Ne té události, protože tou končí všechny problémy a bolesti. Bojím se sám sebe, svého retrospektivního pohledu v posledních okamžicích zpátky a své rekapitulační otázky, jestli jsem opravdu žil tak, abych odcházel v klidu, bez výčitek a naplněn.




U Vladimíra jsem viděl rezignaci. Ukrutné vnitřní trápení, že v poslední den už nebývá opravný pokus na nic. Leda tak zavolat pár přátelům, na které zapomínal, omluvit se, odpustit. Chtěl jsem to udělat za něj, jenže oni mi nepřijali jeho volání. "Ale to je moje chyba, měl jsem na to čas celý život," hlesl. Protože budovat klid je nutné dříve než v poslední den.
Vladimír už mluvil špatně. Sotva pohyboval rty. Ale vyplatilo se naslouchat. Mluvil totiž JINÝ Vladimír. O všem, co budu i já na konci života považovat za skutečně podstatné.
Když jsem pak nad ránem otevřel okno pro Vladimírovu duši a vyšel z jipky, s jeho sedmi vzkazy jsem se začal posledního dne méně bát. Protože, na rozdíl od Vladimíra, ještě mám čas dát věci do pořádku.
Ale vím, že nemá cenu otálet. S každou odkáplou minutou je času na všechno podstatné o minutu méně.

1. opravdu podstatné: Lépe, když se v poslední den ohlédneš a řekneš "Škoda, že TO nevyšlo", než "Škoda, že jsem TO nezkusil"
Na konci života lidé nejvíce litují příležitostí, které nezkusili. Protože jediný zaručený způsob, jak se ujistit, že něco (ne)funguje, je zkusit to. A tak jsem se Vladimíra ptal proč. Proč dříve nedělal to, co celou vahou svého srdce chtěl, ale stále odkládal? Ale odpověď jsem znal.
Vždycky je tu někdo, kdo nám brání, kdo nás odradí, na koho bereme ohled. Bohužel mnohdy to jsou lidé, kteří pak z našeho života odejdou. Jediný, na kom by nám mělo skutečně záležet, jsme my sami. Protože my jsme jediná osoba, která s námi prokazatelně bude až do konce. Mnoho umírajících je v posledních chvílích samo, s tužbami, které kvůli jiným lidem tužbami jen zůstaly. Příležitost je pryč. Protože je pryč také čas. Zbývá vnitřní užírání, obviňování sebe či druhých, milosrdné obelhávání se, že by to třeba za to ani nestálo.
Jenže ono by to za to vždycky stálo. Minimálně proto, že bychom vyšli za svým přáním. S lidmi bychom to určitě neměli snazší. Kdekdo by nás za naši vlastní cestu odsoudil. Ale my jsme si přece už řekli, že v tomto případě na druhých nesejde. Špatní lidé nás budou odsuzovat tak jako tak a dobří nás tak jako tak podpoří.
Nemá žádný smysl žít tak, abychom na někoho jiného dělali dojem. Dojem na druhé je jako pára nad hrncem. Hřeje, než se rozplyne. Jestli ale potřebujeme na někoho dělat dojem, dělejme ho na sebe. Zkrátka mějme se rádi natolik, abychom vždy měli dostatečnou sebeúctu. Pak nebudeme tak snadno zranitelní pro názory jiných lidí.
2. opravdu podstatné: Pracuj na sobě tak, abys byl ne bohatý, ale především naplněný
Je to jako výhybka v hlavě. Nejpozději v posledních dnech života přeskočí a člověk začne u věcí, které hromadil, více zohledňovat ne cenu, ale jejich hodnotu. Stejně tak u lidí, zážitků. Nejlepšími dny, na které umírají vzpomínají, jsou překvapivě ty, kdy se radovali a smáli. Kdy byli šťastni. A nepotřebovali k tomu nic speciálního, natož drahého. Kdy to bývá?
Nejslastnější pozitivní náladu prociťujeme v paradoxně obyčejných chvílích. Tehdy přesně poznáváme, že co má vysokou hodnotu, nemusí mít vysokou cenu. Co je hodnotné, nemusí být drahé. Je to proto, že cena se měří penězi, hodnota naplněním. A právě o naplnění je štěstí.
3. opravdu podstatné: Jestliže Ti něco schází, nikomu to neber. Vytvoř si to sám
Když lidem něco schází a nepracují na tom, aby to vyplnili, jsou negativní, rozladění, samozřejmě. Protože to, co jim schází, nikdy samo nepřichází. A tak to těm lidem schází pořád. Je smutné, když jediná aktivita, kterou v této věci vyvinou, je, že těm, kterým to neschází, začnou závidět nebo ubližovat. Je to smutné proto, že sami si v ničem nepomohou. Záviděním se ještě nikdo neposunul.
Systém, ve kterém negativní lidé kradou druhým to, co jim scházelo, je sebezničující. Protože pak člověk číslo 2 je sám člověk, kterému něco schází. A tak to v tomto systému chce opět ukrást člověku číslo 1. A tak pořád dokola. Problémem tohoto systému je, že nevznikají žádné nové hodnoty. Pouze se přesouvají. U závistivých lidí nikdy žádné nové hodnoty nevznikají.
Lidé, kteří se vyrovnali se svou slabostí a závistí, pochopili, že cokoli jim chybí, si mohou dobudovat. Každý je schopen na sobě pracovat, v jakékoli oblasti se zlepšovat. Ano, je to těžší než závidět. Přesto jsou tito lidé šťastní a spokojenější, protože toho, co stojí naši námahu, si vždycky víc vážíme. Na začátku všech úspěchů, o kterých jsem kdy slyšel, byla práce na sobě. Kdo při práci na sobě roste, ten se obvykle nepoměřuje s jinými, ale primárně se sebou. Díky tomu není brzděn závistí, pasivním přemítáním o přednostech druhých, ale motivován svými rezervami, které je vždy možné spravit.
Lidi, kteří na sobě makají, bychom měli chránit. Nejenže jich je málo, ale jsou užiteční. Ukazují totiž druhým cestu. Je docela škoda, že jimi závistiví lidé pohrdají. Že jejich úspěchy bagatelizují. Protože kým opovrhujete, od toho se neučíte.
4. opravdu podstatné: Věnuj dostatečnou pozornost těm, na kterých Ti záleží
Pro Vladimíra bylo drsné, když si uvědomil, s kým vlastně trávil nejvíce času. Protože ten člověk byl z logiky věci pro něj nejdůležitějším v životě. Byl to jeho šéf.
Někdy si myslíme, že šéf je ten nejdůležitější, protože nás platí. Přátelé, děti, rodiče nás neplatí. Nejsou tedy tak důležití?
Všichni blízcí lidé fungují na bázi investice. Čas a úsilí, které do nich vkládáme, nám budou spláceny. V něčem, co je víc než peníze. Chcete příklad?
Nikdo jiný než opravdu blízcí lidé nedokáže toto: Řekneme-li "Neboj, jsem v pořádku", vyčtou z očí opak a obejmou nás se slovy "Já vím, že nejsi". To objetí a pochopení potřebujeme někdy víc než zanechanou stokorunu na stole.
Jenže o každou investici se musíme starat. Ale jinak než o majetek. Skutečně blízkého člověka bychom měli nechat i odejít, pokud to sám potřebuje, aby vyrostl. Kvalita vztahů totiž není jen o tom, co my děláme pro druhé, ale o tom, co jim umožníme udělat pro sebe. Ano, můžeme tak ztratit partnera, ale získáme přítele, protože dostane šanci na lepší život, na sny, které by si s námi - a on to cítí - nesplnil. Pamatujete přece, jak na konci ukrutně bolí příležitosti, které nezkusíme….
5. opravdu důležité: Dovol ostatním, ať Tě přijmou takového, jakým jsi. Nebo ať Tě nepřijímají vůbec
Naplněně může žít jen člověk, který je sám sebou. Jinak naplňuje jinou osobu, jinou duševní nádobu. Nestyďme se tedy za to být sví. Říkat svou pravdu, i když se nám možná třese hlas. Být sám sebou je vždycky přínos, protože světu dáváme něco, co tu ještě nebylo. My. V celých dějinách údajně neexistovaly dvě shodné lidské DNA. Ano, už od základů jsme všichni naprosto originální. Není divu, že do vztahů nemůžeme najít někoho stejného. On totiž nikdo takový neexistuje. Přesto bychom měli s někým žít v dokonalém souladu, a to sami se sebou.
Soustřeďme se tedy na svůj cíl, ne cíle jiných. Jděme po své cestě a neočekávejme, že by ji druzí mohli pochopit. Jak by mohli, když sami nikdy nestáli ve stejném místě? Jak by nám mohli "na základě svých zkušeností" radit? Všichni jdeme cestou, na které jsme svým způsobem sami. Proto respektujme i cestu jiných lidí. I když ji možná nechápeme. Je to vždy jen problém perspektivy, že kdykoli se díváme na svůj chodníček, připadá nám širší/lepší než chodníček někoho druhého v povzdálí.
Jestliže přijmeme kroky druhých lidí, byť možná vedou přes problémy a překážky, bude to dobře pro ně i pro nás. Zbavíme se totiž zbytečných starostí. Zbytečná jsou všechna trápení, která nemůžeme ovlivnit.
6. opravdu důležité: Nikdy se nesnaž být tím, kým jsi býval
Kdykoli se ohlédneme, můžeme vidět za sebou spousty kotrmelců, chyb a pádů. Je hloupé jich litovat, protože díky nim jsme tím, kým dnes jsme. Neřešme tedy, kdo jsme byli. Jistěže jsme se změnili. O tom je život - vyvíjet se. Jsme ale tatáž osoba, jen s jiným pohledem, novými zkušenostmi, tudíž vždycky poučenější než dřív. A bude to jen lepší, protože budou přicházet další události a zkušenosti, tudíž další příležitosti k našemu růstu.

Je samozřejmé, že to bolí. Všechno, co roste, tak bolí. Nesnažme se neměnit. Chtějme se měnit - pozitivně. Obvykle tehdy, když se nejvíce bojíme změn, je to právě ta chvíle, kdy je nejvíce potřebujeme. Mimo jiné proto, abychom zesílili. Silnější se totiž přestáváme bát.
7. opravdu důležité: Kdykoli hledáš šťastný konec a nevidíš ho, je to proto, že koukáš na nový začátek
Nejsilnější lidé nejsou ti, kteří nikdy neprohráli. Ale naopak ti, kteří překonali nejvíce těžkých porážek. S výhledem do budoucna jsou pozitivní a usmívají se ne proto, že by si byli jisti vítězstvím. Ale proto, že jsou plně odhodlaní ničemu a nikomu nedovolit, aby je zastavil v cestě. Možná prohrají, jenže vždycky budou mít další pokus se zvednout. Zapracovat na sobě ještě víc. Možná vyhrají, a tak se posunou o úroveň výš. A i na té budou bojovat s úsměvem dál. Ať tak či onak, dílčí konec je vždycky dílčí začát



zdroj:
https://www.firstclass.cz/+ vlastní
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya