MAGICKÝ PRAŽSKÝ HRAD A MILOŠ ZEMAN - J.Staněk / 2.část

7. listopadu 2016 v 18:51 |  AKTUALIZOVÁNO

MAGICKÝ PRAŽSKÝ HRAD A MILOŠ ZEMAN - J.Staněk / 2.část

7. května 2013 v 12:12 | nevšední zajímavosti
Přesto jsme byli císařem Karlem IV., Otcem vlasti, nesmírně obdarováni. Duchovní jádro národa zdědilo jeho magické fundamenty a máme jich využít jako jednoho z nástrojů nakročení do nové civilizace. Pokusím se popsat, jak účinkují "náhody".
Nikdy bych nevěřil, že by se mi mohl splnit sen, pobýt nerušen v kapli Svatého kříže. Ale slovo dalo slovo. Kamarád vyjevil, že se zná dobře s kastelánem, který je nakloněn všemu, co vede k prohloubení intuitivního poznání hradu. Tak jsem se jednoho zimního dne za mrazu ocitl skoro sám přímo v kapli. Po vstupu jsem čekal ihned nějaký dojem, ale zpočátku jsem byl zklamán. Pobytem v promrzlé kapli jsem začal mrznout a být trochu rozmrzelý. Ponořil jsem se do sebe. A pak teprve začalo dění. V polosnivém rozpoložení jsem si všiml, že polodrahokamy na stropě a stěnách vlastně imitují v člověku impresi stání pod hvězdnatou oblohou. Navíc jsem začal cítit, jako bych v kapli nebyl sám, ale uprostřed nějakého duchovního shromáždění. Tento pocit byl výsledkem působení oněch 120 obrazů světců na stěnách. Zřejmě právě k posílení tohoto dojmu byly do jejich rámů zabudovány ostatky vyobrazených. Pomalu se ve mně začal rozlévat stav jakési euforie. Ten nejsilnější zážitek se teprve dostavil. "Hvězdná obloha" (ze skel a polodrahokamů) se najednou jakoby rozevřela a nad ní se objevila křišťálově jiskřící "prázdnota". Zajímavé bylo, že v ní jsem cítil přítomnost někoho, ale neviděl jsem nic. Vnímal jsem z ní jen nikdy smysly před tím nezažitou jakoby křišťálově čistou namodralou barvu! Současně jsem pociťoval bezmeznou blaženost a euforii v duši. Jen jsem si pomyslel: tento pocit si musím zafixovat a stále se do něj se později vracet! Ale dařilo se mi to jen jeden den poté. Od té doby se ne a ne do tohoto pocitu naplno dostat. Občas se mi to daří jen takovým "odstínem" oné nesmírní čistoty, která sálala z toho "nadprostoru". Po opuštění hradu jsem navíc zaznamenal, že v době návštěvy podrážděný dvanáctník se uzdravil.

Tímto zážitkem jsem se utvrdil v názoru, že určité tvary, místa, obrazy a předměty usnadňují vznik léčivého stavu změněného vědomí a ovlivňují rozsah vnímání světa. Pochopil jsem, že od těchto znalostí bylo kdysi odvozeno umění budování chrámů. Proto do jejich výstavby byli zapojováni lidé, "zednáři", kteří byli částečně vybaveni schopností dostat se do stavů rozšířeného vědomí a tím výstavby takových míst.

Toto na podvědomí působící vyzařování nalézám, sice slabší, ale přece, i v chrámu svatého Víta a na celém pražském Hradě. Včetně několika dalších míst v Praze. Protože jsem poznal, že takové "vyzařování" nějak působí na lidi, začal jsem hledat i směr a smysl jeho účinku v toku dějin. A našel. Dospěl jsem k závěru, že vyzařování působí tak, že u dobrých a ve prospěch státu a národa působících vládců a prezidentů dodává těmto nejen duchovní sílu, esprit, ale udržuje zdraví a vitalitu. Tohoto působení si můžeme všimnout nejen třeba u Rudolfa II., který byl postižen neléčitelnou syfilitídou. Při normálním průběhu by na ní během několika let umřel. Ale protože byl zvelebitelem a dobrodincem Prahy a království, vydržel vládnout skoro 40 let.

Podobný kladný účinek můžeme nalézti u posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého. Ten za chatrného zdraví odstoupil z trůnu v roce 1848 a přestěhoval se na zanedbaný a upadající pražský Hrad. Nepředpokládalo se, že bude dlouho živ. A ejhle! Excísař začal do té doby zanedbaný Pražský hrad ve své nejčistší dobré vůli a víře zvelebovat. Následovalo jeho překvapivé zdravotní pookřání a třicet let plodného života "v císařském důchodu". Dožil se na tu dobu neočekávaně vysokého věku 82 let.

Na lidi svou činností neutrálně vyznívající, ve smyslu něco ano, něco ne, nepůsobí vyzařování Hradu nijak a ani jej nevnímají. Na lidi záporné, s těžkou zápornou karmou, aktivuje její chod a ničí je. Asi jako pyramidální energie. Nelze nevzpomenout, jak Hradem doslova "proběhl" Adolf Hitler a nikdy se tam nevrátil. A jak po "vyzkoušení si" svatováclavské koruny dopadl Reinhard Heydrich.
.
.
Působení Hradu na podvědomí a zdraví se plně týká i prezidentů. První prezident T. G. Masaryk byl zvolen a brzy (1921) se dostal do velmi špatného zdravotního stavu. Ač se to z politických důvodů tajilo, byl jeho stav v té době na umření. Ale došlo k překvapivému obratu! Já jej připisuji názorovému vývoji prvního prezidenta. Po vzniku republiky se Tomáš Masaryk vrátil do republiky s velmi protikatolickou náladou. (Tu měl od předválečného "procesu katechetského".) Ale na místě pochopil, že český antikatolicizmus je objektivně nespravedlivý. Západní křesťanství je nepochybně jednou ze dvou součástí duchovní výbavy českého národa. Druhou polovinou je "hledačství pravdy". To se projevilo jako reformace, revizionizmus, "kacířství". Prezident Masaryk byl představitelem tohoto druhého českého myšlenkového proudu. K tomu však schopný realistický politik. Proto druhou část pravdy pochopil. A akceptoval prvorepublikové katolíky tak, že je měl v každé prvorepublikové vládě. Tímto zmírněním protikatolického postoje se stal spojovatelem veřejného života, stimulujícím k charakteru, objektivním národním vůdcem. Právě to mělo za následek obnovení jeho tělesné kondice neboli zázračné uzdravení.

Jinak tomu bylo u Edvarda Beneše. Ten jako zdatný pragmatik i intrikán vyčítal Masarykovi nadměrnou náboženskost a duchovnost. A také proto se na Hradě se moc "neohřál". V nedostatečné duchovnosti a tím ztráty telepatického napojení na duchovní vedení národa (strážce Hradu) neotevřel si intuici ani v létech 1935 až 8, ani v létech 45 až 8. Stal se nevědomým poskokem a pikolíkem nejprve Francie, pak Stalina. Proto po válce po příchodu na Hrad se jeho zdravotní stav hroutil. Přežívání mu umožňovala vila v Sezimově Ústí.

Éra pobytu na Hradě lidí zcela neduchovních, faktických zrádců národa, i když neúmyslných (do nehodné pozice dotlačených ruskými bolševiky - Gotwald, Zápotocký), trvala vždy jen 4 roky. Pak nastupuje na 11 let ambivalentní Antonín Novotný. Proč vydržel tak dlouho? Protože je vlastně historicky nedoceněnou osobností. Za jeho vlády se stával "socializmus" snesitelnějším, vzešla "zlatá šedesátá" léta. V rámci svých pravomocí a mezinárodních možností vyjevoval dobrou vůli. Asi jako v Maďarsku János Kádár. Proto byl "zářením Hradu" tolerován. Po něm nastoupil Ludvík Svoboda. Z počátku otupil jak ostří sovětské okupace, tak řádění protinárodních zločinců "normalizátorů". Po několika letech akceptoval "genocidu" zbytků duchovního jádra českého národa, prováděnou "normalizátory". A projevilo se to. Zdravotně se zhroutil. Jak ale se po abdikaci vzdálil z Hradu, zdravotně se zotavil. V roce 1975 nastoupil do funkce prezidenta Gustáv Husák, objektivně další "otupovač" kádrovacích aktivit politických zločinců typu "Indra, Kolder, Bilak". Duchovnímu "vyzařování" Hradu se zřejmě jevil jako v rámci možností "alespoň nadměrně neškodící". Ne tak jeho manželka.

Po převratu nastoupil v plné síle a za velkého očekávání všeho národa (i sil Hradu) Václav Havel. Jenže popřevratovými zákulisními ději se naděje na novou éru národního duchovního života pomalu rozplývaly. Místo všeobecného duchovního a společenského vzestupu, kterému uvolnila cestu relativní politická svoboda, nastal pád myšlení jako kulturní elity, tak hlavní masy národa do atmosféry ateizmu, boha peněz a bezhraničně pojaté svobody jedince. Důsledek se vyjevil jako tzv. blbá nálada. Když se podíváme do psychosomatických knih, třeba Dahlke: "Nemoc jako řeč duše", najdeme tam nemoc plic jako jedincem chybně pojatou svobodu a rakovinu jako extrémní egocentrizmus v pojetí života. Nemoc tlustého střeva je viděna jako psychosomatický následek vadně žitého nevědomí, vadných snů. Václav Havel jako správce Hradu připustil pád duchovního života v Česku, z čehož se odvinul pád jeho zdravotního stavu. Nehledě na excelentní lékařskou péči.

Po Václavu Havlovi vstoupil do zóny vyzařování Hradu Václav Klaus, a to v nejlepší sportovní kondici. Po nějaké době se začaly projevovat potíže s kyčelními klouby, které vyústily v jejich náhradu. V psychosomatických knihách se o tomto syndromu dočteme, že rozpad kyčelních kloubů souvisí s nedokonalou činností jater, ta s jednostranným světonázorem. Projeví-li se jaterní slabost na kyčelních kloubech, v psychosomatice to znamená "sedícího" neboli stagnujícího, ve svých pravdách "zaseknutého" ducha. Více však Václav Klaus nebyl pobytem na Hradě zdravotně postižen, což objektivně a souhrnně znamená, že jako prezident v rámci možností hájil alespoň základní zájmy národa a státu. Vibrace Hradu mu proto sice "připomenuly" strnulost názorů, ale jinak zásadně neublížily. Takové "neutrální" bude i jeho celkové historické vyznění bez ohledu na jeho současnou kritiku davem.

Nyní nastoupil na Hrad Miloš Zeman. Jeho osobnost jsem jako vhodného kandidáta na prezidenta avizoval v článku Phoenixu již před několika lety. Má určité předpoklady stát se nejlepším prezidentem od doby T. G. Masaryka. Začal velmi dobře, modlitbou. Je vidět, že je nepochybně veden nejlepšími úmysly. Pobyt na Vysočině mu i duchovně velmi prospěl. Teprve nyní v nastupující celospolečenské a civilizační duchovní krizi se ukáže, jestli míra jeho duchovního probuzení bude na nastupující náročné období stačit. Nadhledový přístup k problémům vyjeví, do jaké míry si v přírodě pootevřel intuici. Pohybuje se uprostřed "vibrací" Hradu, které jsou náročné. Když formou výkonu své funkce bude národu a státu prospívat, nehledě na jeho "Churchillovskou dietu" (kouření a alkohol) se jeho zdravotní stav nečekaně zlepší. Jestli ne, zdravotní potíže se zesílí.

Stojí před ním řešení úkolů dvojí úrovně. Taktická rozhodnutí, která mají krátkodobý dopad. Ta jsou řešitelná rozumem, empatií a politickou zkušeností. Při inteligenci a dobré vůli nového prezidenta o jejich zvládnutí nepochybuji. Ta však budou rozhodující jen z počátku. Pak více a více budou na prezidenta naléhat dilemata strategického charakteru, rozhodování o dlouhodobém směrování života národa i EU.

Za dlouhodobě zacílená považuji třeba nutnou harmonizaci společnosti v tom smyslu, že správa státu musí vytvářet právní a společenské podmínky pro zlepšování vztahů mezi lidmi, pro optimalizaci života rodin a pro vynesení školní výchovy na vyšší duchovní úroveň. (Charakter před inteligenci a zručnosti.) Nutným se stává nově konstituované zemědělství, vlastně krajinotvorba.

Naprostý pád a následné odstranění ze života lidí čeká to, čemu se říká současná "americká" kultura násilí a sexu. Nová civilizace si vyžádá, v jiném než v současném ateisticko-konzumním duchu, vystavěnou celou kulturu a společnost. Ta oslaví lidský um, lásku, poznání, soucit, vnímání věčnosti, znovunalezení krásy namísto oslav nahrabání peněz a smyslových požitků. Nově bude také nutné pojmout celé národní a světové dějiny. Na nových principech budou postaveny vztahy mezi státy a národy. Nás čeká zejména nové pojetí vztahů a dějin s Němci. Současný výklad českých dějin je jeden velký, vždy k momentální potřebě vládnoucí garnitury účelově vykonstruovaný "balamutěnkov". Komu se zdá předchozí věta nadměrně tvrdá, ať si porovná to, co ve svém životě skutečně prožil, včetně událostí roku 1989, způsobu výkladu privatizace, se současným "vědeckým" a mediálním výkladem. Rozdíl mu vyjeví míru manipulace, jíž je vystaven.

Prezident sice není všemocný, ale je mocný. Může významným způsobem, zejména když se opře o veřejné mínění, ovlivnit k dobrému nebo špatnému chod věcí budoucích. Přejme mu otevření intuice v rozhodovacích dilematech a tím přísun sil z roviny neviditelných sil Hradu. (Duchovního vedení národa.) Bez ohledu na to, zda na ně věří.

- konec článku
autor:
MVDr. Josef Staněk
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya