TRANSPLANTACE ORGÁNŮ - DVĚ STRANY MINCE

7. ledna 2017 v 17:51 |  nevšední zajímavosti


.
Dosáhne-li vnitřní vývoj člověka určitého stupně, který tělo není již schopno následovat, neboť se v proměnách vyzařování přiblížilo ke své nejvyšší hranici, nastává přirozené odcizení těla a duše. To je potom situace, kterou bychom mohli označit jako přirozenou smrt člověka. Protože neexistují dvě identické lidské duše, nemohou existovat ani dvě naprosto identická lidská těla. Snad nejnápadnější může být tělesná příbuznost, nikoliv však totožnost, u jednovaječných dvojčat. Jistá příbuznost může existovat také u sourozenců nebo mezi rodiči a dětmi. Avšak již nápadné rozdíly v charakterových rysech nebo ve fyzickém vzhledu takových osob poukazují na odlišné síly, které při vývoji jejich těl došly uplatnění. Protože síly ducha a těla jsou za života v neustálé činnosti, mohli bychom zjednodušeně říci, že každý člověk žije ve svém vlastním, nenapodobitelném silovém poli. Imunitní reakce je potom jen projevem existence tohoto silového pole.
Je zřejmé, že transplantační obor zaznamenal v minulých desetiletích veliký rozmach zásluhou technického pokroku. Věřící lidé si však kladou podstatnou otázku: Je to Boží vůle?



Pokud se v počátcích rozvoje tohoto lékařského oboru jednalo o několik desítek a později stovek nejrůznějších transplantací ročně, jsou to dnes již desetitisíce. Tento znatelný posun však vynesl otázku transplantací na úroveň celospolečenského problému. Jestliže dříve mohl transplantační obor vystačit s orgány lidí, kteří se stali obětí nehod, dnes by tímto způsobem mohl být pokryt jen zlomek nároků. Proto hledá lékařství cesty, jak získat orgány nebo tkáně z živých a umírajících lidí. Přitom nároky dále vzrůstají, neboť žít déle a lépe je lákavá a v zásadě správná představa - pokud tím ovšem není způsobeno utrpení jinému člověku. A právě v tomto bodě se názory odborníků často střetávají s dalšími skutečnostmi. Jednou z prvních otázek, kterou bude muset řešit každý člověk, vážněji se tímto tématem zabývající, je otázka, zda se při transplantacích postupuje v souladu s přírodními zákonitostmi.
Mnoho lidí se poctivě snaží nalézt k transplantacím pravdivý přístup, neboť cítí morální odpovědnost za svůj názor. Jistě mezi ně patří i většina lidí, kteří nějakým způsobem věří v Boha. Proto si kladou podstatnou otázku: Je to Boží vůle?
Hledá-li člověk Boží vůli, ať se nejdříve rozhlédne po světě, ve kterém žije. V přírodě nalézáme zákonitosti a pravidla, která nemůžeme vlastní vůlí změnit. Pak bychom měli také pokorně přijmout fakt, že existuje vyšší vůle, proti níž se nemůžeme beztrestně vzpírat. Celá příroda je jasným dokumentem o této vůli. Součástí přírody je však i lidské tělo, které je se všemi svými funkcemi rovněž srozumitelným dokumentem této vůle. Jestliže medicína popisuje správný chod či funkci lidského těla, pak to není nic jiného, než popis vyšší vůle, která se v lidském těle projevuje. Tuto vůli, tedy zákonitosti udržující organismus při životě, musí lékařství respektovat, má-li působit v jejím rámci.
Uzdravení je totéž jako obnovení správné činnosti lidského těla v rámci přírodních zákonitostí. Léčení nemůže tedy stát proti těmto zákonům, ale musí se k nim připojit. Jenom v takovém případě lze hovořit o léčení, které probíhá v souladu s Boží vůlí.
.
.
Imunitní systém rozpoznává transplantovaný orgán jako cizorodého vetřelce. V cizím těle může jakýkoliv transplantovaný orgán existovat jen za předpokladu, že je trvale chráněn před obrannými silami hostitelského organismu. Takovou ochranu mohou zajistit pouze imunosupresiva, tj. léky, které snižují obranyschopnost organismu. Jen tělo, jehož přirozené obranné reakce jsou soustavně podlamovány, může snášet cizí orgán.
Při transplantacích je násilně přestupována přirozená bariéra, kterou vytváří imunitní systém. Jeho hlavním určením je přece chránit původnost vlastního těla. Tím je také dostatečně jasně vyjádřena Boží vůle, která člověku tímto způsobem předurčuje jediné tělo, a to pouze pro jeho vlastní potřebu. Člověk, který chce tento zákon respektovat, nemá své tělo rozdělovat mezi druhé. Činnost imunitního systému tak dostatečně zřetelně naznačuje škodlivost orgánových přenosů mezi dvěma lidmi. Tuto škodlivost pro obě zúčastněné strany však dnešní lékařství není schopno rozpoznat, neboť se v této oblasti orientuje výhradně jen na prodloužení pozemského života. Neustálé obavy z odvržení transplantátu jsou jen jednou z mnoha daní, kterou musí transplantovaný zaplatit.
Překročitelnost bariéry není ještě důkazem, že tato bariéra má být překonávána. Bariéry jsou ochránci přirozenosti. Mají člověku pomoci, aby se pohyboval v rámci zákonů stvoření, neboť jen za tohoto předpokladu může očekávat jejich podporu. Avšak právě enormní míra utrpení, nezdarů, investic, psychologických a morálních rozporů dává poznat, že se zde postupuje proti těmto zákonitostem.
Tvoří děti výjimku?
Snad nejtrýznivější musí být zvažování transplantace v případě dítěte. Poskytnutí vlastního orgánu svému dítěti svědčí o hlubokém citovém vztahu a schopnosti obětovat se. Jsou však takové oběti skutečně vyžadovány? Cožpak by člověk, když již začal přemýšlet o Bohu jako o vrcholu lásky a dobroty, mohl s klidným svědomím připustit, že by od něj Bůh vyžadoval zmrzačení vlastního těla, které mu přece bylo darováno jen pro něho samotného? Že by od něj vyžadoval oběť, která může ohrozit jeho život? Cožpak nesvědčí duševní změny a obranné reakce těla dostatečně o tom, že se jedná o nechtěný zásah do přirozeného chodu života, který je neslučitelný s vůlí Stvořitele?
Tato vůle nám nedarovala jen tělo. Také naše děti nám byly touto vůlí svěřeny, i s jejich osudy, které se mají prolínat s naším, a to tak, aby především duše přitom neutrpěly škodu. Rodiče přijímají s dětmi nejenom povinnost chránit těla svých dětí a pečovat o jejich zdravý rozvoj, ale mají ochraňovat také jejich duše, které mohou dozrávat jen v jim vlastních nezkřivených tělech.
Při transplantaci orgánu však k takovému pokřivení dojde vždy. Zde musí každý člověk zvážit, nakolik jsou mu bližší vlastní představy nebo naopak zákony Stvořitele, které ho svými účinky nenechávají na pochybách, jaké rozhodnutí je přirozené a tedy správné. Chce-li člověk vykonat pro druhého veliký čin a přinést mu oběť, neměl by přitom vystupovat z hranic, které mohou přinést oběma stranám skutečný prospěch. Tuto hranici nelze posunout vlastním přáním a její překročení vždy vede k oboustrannému ohrožení. Lidem, kteří jsou odhodláni přinést vysokou oběť, vyznačuje Stvořitel jasnou cestu svými zákony. Tato cesta je však nikdy nezavede do míst, kam je zatlačila možnost transplantací orgánů. Chce-li člověk přesto tuto hranici přestoupit, obviňuje Boha z nespravedlnosti, které se na jejich blízkých dopustil. Při pochybnostech tohoto druhu však stačí jen pohlédnout na hvězdnou oblohu, aby si člověk uvědomil, že na Boží straně je omyl vyloučen.
.
Dar vlastního těla
Každé tělo je úzce spjato se svým obyvatelem, lidskou duší. Toto spojení vzniká v okamžiku početí, kdy v těle matky začíná svůj život první buňka budoucího pozemského těla. V této chvíli se již lidská duše, které je toto tělo určeno, nachází v blízkosti matky a ovlivňuje jeho vývoj. Rostoucí organismus se tomuto vlivu podřizuje ve svých nejjemnějších záchvěvech. Každá buňka se tak vyvíjí pod tlakem vyzařování ducha a přizpůsobuje se mu ve svém vlastním vyzařování.transplantace_2 Je doslova impregnována osobností svého majitele. Toto sladění duše a těla je jednou ze základních podmínek života v pozemském těle. Bez vzájemné rezonance by se tělo stalo pro ducha nedosažitelným nebo by zůstalo alespoň těžko ovladatelným. Naladění těla se může přirozeně měnit, avšak jen ve velmi úzkých hranicích. Přirozené změny ve vyzařování těla nastávají s přibývajícím věkem a s postupující duševní zralostí.
Dosáhne-li vnitřní vývoj člověka určitého stupně, který tělo není již schopno následovat, neboť se v proměnách vyzařování přiblížilo ke své nejvyšší hranici, nastává přirozené odcizení těla a duše. To je potom situace, kterou bychom mohli označit jako přirozenou smrt člověka. Protože neexistují dvě identické lidské duše, nemohou existovat ani dvě naprosto identická lidská těla. Snad nejnápadnější může být tělesná příbuznost, nikoliv však totožnost, u jednovaječných dvojčat. Jistá příbuznost může existovat také u sourozenců nebo mezi rodiči a dětmi. Avšak již nápadné rozdíly v charakterových rysech nebo ve fyzickém vzhledu takových osob poukazují na odlišné síly, které při vývoji jejich těl došly uplatnění. Protože síly ducha a těla jsou za života v neustálé činnosti, mohli bychom zjednodušeně říci, že každý člověk žije ve svém vlastním, nenapodobitelném silovém poli. Imunitní reakce je potom jen projevem existence tohoto silového pole.
Každý člověk je tedy v tomto ohledu jedinečnou osobností. Proto si také těla matky a dítěte zůstávají cizí, přestože jedno zrodilo druhé. Pouze za předpokladu, že by si duše matky a dítěte byly navzájem velmi blízké ve všech vlastnostech a postojích, byl by tím vytvořen i základ pro příbuzné, nikoliv však totožné vyzařování jejich těl. Z hlediska transplantací by se tato situace mohla projevit méně výraznou imunitní reakcí při transplantačním přenosu.
Vůle těla
V medicíně se již ve velké míře používá nejrůznějších implantátů, tedy předmětů a materiálů, které trvale nebo přechodně nahrazují ztracenou funkci tkání nebo částí orgánů (kovové dlahy, srdeční chlopně, umělé klouby, cévy, atd.). Jsou operativně umístěny do prostředí lidského těla. Jedním ze základních předpokladů je co možná největší tolerance ze strany obranných mechanismů organismu. I zde se tedy jedná o konfrontaci mezi vyzařováním předmětu a živého těla. V těchto případech je však obranná reakce těla mnohem méně výrazná než u transplantátů, přestože by se na první pohled mohlo zdát, že opak bude pravdou. Vždyť technicky zhotovené předměty musí mít k tělu mnohem odtažitější vztah než orgány jiného člověka a musí být imunitním systémem rozeznávány jako naprosto cizorodé. Avšak přesto lze docílit toho, že jsou velmi dobře snášeny. Srovnatelné tolerance u živých tkání nebo orgánů není možné docílit.
Vysvětlení spočívá právě v onom neviditelném náboji každé buňky, v jejím vyzařování. V porovnání s neživým předmětem je mnohem pronikavější a zasahuje proto do celkového vyzařování krve podstatně výrazněji. Ve zdravém organismu jsou přitom výrazné odchylky ve vyzařování jednotlivých buněk signálem k jejich likvidaci.
Jaké následky však může mít stav, kdy je celý orgán proti vůli těla násilně udržován v prostředí, kde by za přirozených okolností nemohl setrvat?
.
Život v nevlastním těle
Když pomineme důsledky pro tělesný organismus, který musí trvale zápasit s "vetřelci" a být přitom ve svých obranných funkcích nepřetržitě oslabován, zůstávají ještě závažné důsledky v rovině duševní. Svůj duševní vývoj v rámci jednoho pozemského života může člověk dovršit jen ve vlastním těle, které má za tímto účelem udržovat netknuté a v co nejlepším stavu. Jenom takové tělo může vytvářet krev s vyzařováním, správně spojujícím duši člověka s okolním světem. Prostřednictvím vyzařování krve působí duše člověka směrem navenek, tzn. ke svému tělu, a jeho prostřednictvím také k okolnímu světu. Zároveň v opačném směru přijímá podněty a síly ke svému rozvoji a zachování. V psychické rovině se tato zdravá obousměrná výměna sil projevuje jasnou myslí a uskutečňováním vlastní vůle. Při jakýchkoliv odchylkách ve vyzařování krve, např. při nemoci, ztrácí člověk v různé míře kontakt se svým tělem a tím také možnost komunikovat se světem k oboustrannému prospěchu.
Transplantace vyvolává násilnou změnu ve vyzařování krve. Ve výše uvedeném smyslu se jedná o uměle vyvolanou nemoc. Transplantovaný orgán udržuje svou trvalou přítomností chorobné, pro hostitelský organismus nepřirozené vyzařování krve. Krev a tím i tělo již nejsou vlastní!
Pro člověka to doslova znamená, že již není sám sebou. Doléhají k němu vlivy, které jsou mu naprosto cizí, s nimiž by se naprosto nemusel potýkat, neboť nebyly součástí jeho osudového plánu. Tím je zároveň odveden od úkolů, které naopak řešit měl. Avšak povzbuzení a sílu, jež mohl načerpat jen prostřednictvím jemu předurčeného vyzařování těla, nemůže již získat. Tato chorobná spojení dávají člověku pocítit a prožít mnohé, co mu mělo zůstat cizí, a to zásluhou ochranného, původního vyzařování těla. Ztráta původního vyzařování je tedy i základem pro veškeré změny, které transplantovaní prožívají v psychické rovině. V úrovni jemnější hrubohmotnosti a onoho světa jsou nyní spojeni s oblastmi, které jim byly dosud cizí. Své nové spojení (které je současně i vyhasnutím původního spojení) prožívají jako změnu zálib, schopností a postojů, neboť jejich osobnost je v psychické rovině otevřena zcela jiným kvalitám. Člověk tedy často ztrácí to, co léta usilovně budoval, a nechtěně získává zase jiné, co s ním doslova nemá nic společného.
Přestože se pak někdy na přechodnou dobu zdá, že člověk získal něco obzvlášť výhodně a bez námahy, jedná se vždy jen o zdání. Natrvalo mu zůstane jenom to, co rozvinul za pomoci vlastní vůle. Na témže základě může vzniknout i přímé spojení k člověku-dárci, toho času již obyvateli onoho světa. Transplantací násilně nastolená příbuznost vyzařování dává tak lidem po transplantaci nechtěně pocítit vnitřní stav dárce, jeho obavy, úzkost atd., a navázat spojení také s jeho myšlenkami a emocemi, které za svého života na zemi vytvořil a které jeho smrtí nepřestaly existovat. Také dárce se po tomto mostě může snadněji přiblížit k transplantovanému a hledat zde možnost k projevu.
Co bylo, bylo
Odedávna bývali lékaři věrnými správci lidského těla. Jejich hlavním cílem vždy bylo zachování lidského života. Kde se již přiblížila smrt, dbali o to, aby odchod z pozemského života proběhl co nejdůstojněji. Nakonec i různé formy pohřebních obřadů dokládají právě svou důstojností, že se mrtvé tělo nestalo obyčejným materiálem, ale že stále ještě nějak souvisí s člověkem, kterému patřilo. Proto si mrtvé tělo zasluhuje díl úcty, která náleží zemřelému.
To vše se však transplantacemi změnilo. Lékaři již nejsou nezpochybnitelnými strážci lidského života, neboť potřebují pro své transplantace živé lidské orgány, které nelze získat z mrtvých. Trik s mozkovou smrtí se začíná hořce mstít. Nemocnice, v nichž se provádějí transplantace, vzbuzují menší důvěru. Přinejmenším proto, že zde lidem častěji bývá položena nepříjemná otázka, zda by nechtěli darovat své orgány, nebo nesvolili k vyříznutí orgánů u svých umírajících příbuzných.
Je mozková smrt opravdu smrt?
Očividně není. Je to matoucí označení pro těžké poškození mozku, do něhož materialismus situoval jádro lidské bytosti a vytvořil tak rovnici "člověk = mozek". Z této rovnice pak vyplývají další jednoduché výpočty: člověk bez mozku není již člověk; nebo: člověk bez mozku je mrtvý.
Pomineme-li fakt, že existují lidé, u nichž lékaři diagnostikovali mozkovou smrt a oni přesto znovu procitli k životu, musíme vzít v úvahu také další skutečnosti.
Funkce lidského mozku nejsou dostatečně známy. U některých částí mozku se určitá funkce pouze předpokládá, nebo je známá jen zčásti. Mozková smrt je definována jako nevratný zánik všech měřitelných mozkových funkcí. Definice se tedy neopírá o konečně platná fakta, ale pouze o to, co lze za současného stavu medicíny změřit a pochopit. Nebere tedy ohled na mozkové funkce, které nejsou ještě známy, ani na případný pokrok v diagnostice, který může způsobit naprostý převrat v posuzování celé problematiky. Navíc je zřejmé, že zde věda nepostupuje důsledně ani s ohledem na známé skutečnosti. Německé a japonské studie prokazují např. u některých pacientů s mozkovou smrtí normální hladiny hormonů produkovaných pouze v mozku. U řady dětí s diagnózou mozkové smrti lze v oblasti mozku prokázat funkční prokrvení a aktivní látkovou výměnu. Tímto způsobem ovšem lékařství vynáší rozsudky, k nimž není oprávněno, neboť v otázkách smrti nelze přece postupovat na základě dohadů a hypotéz, proti nimž stojí další fakta.
Mozková smrt není tedy kritériem smrti, ale kritériem pro odběr orgánů. Člověk již není redukován na tělo. Je redukován dokonce již jenom na mozek, s jehož vyhaslou elektrickou aktivitou má vyhasnout i jeho lidství.
Konkurence na život a na smrt
Dalším důsledkem je mravní devastace, spočívající ve zpochybnění dosud nezpochybnitelných jistot a práv: práva na nerušenou smrt, práva na to zemřít s neporušeným tělem, jistotu spolehlivé zdravotnické péče až do okamžiku skutečné smrti bez ohledu na to, jestli něco slíbím nebo odmítnu, jistotu, že lékařům půjde až do poslední chvíle jen o léčení a nikoliv o odběr orgánů apod. Při získávání budoucích dárců se apeluje na lidskou solidaritu: Můžete zachránit život několika lidem, můžete být i po smrti užiteční… Také zveřejňování počtu zemřelých ze seznamu čekatelů vede myšlení a cítění lidí stejným směrem. Jinými slovy: Když nedarujete orgán, bude muset jiný člověk zemřít. Projevíte se jako sobec, protože lpíte na těle, které vám již stejně nemůže sloužit. Tento způsob argumentace vytváří obludný morální nátlak. Člověk je nepřímo činěn odpovědným za smrt druhého člověka a není-li pevně přesvědčen o správnosti svého odmítavého rozhodnutí, musí se vyrovnat s pocitem viny, který by byl namístě jen u lidí, kteří svým jednáním skutečně zavinili smrt dalšího člověka.
S pocitem viny za to, že on sám ještě žije, zatímco jiný člověk musel v důsledku jeho odmítavého rozhodnutí zemřít. Společnost zde připustila nebezpečný zásah do morálního kodexu, když tento nátlak na svědomí nevinných lidí toleruje. Ničivý dosah tohoto trendu je zřejmý. Ještě žádný člověk však nezemřel proto, že se nedočkal své transplantace. Všichni zemřeli proto, že tak určila jejich nemoc. Cesty vedoucí k nemocím jsou sice rozmanité, avšak vždy jsou to cesty, které člověk nastoupil způsobem svého myšlení, za něž nese odpovědnost on sám. Při úvahách o odpovědnosti za vlastní nemoc a její následky by měl být proto brán v úvahu především dotyčný člověk a nikoliv lidé jemu naprosto cizí.
Tento takzvaný pokrok v lékařství nyní lidi rozdělil a učinil z nich potenciální konkurenty. Jedni se musí obávat přinejmenším psychologického nátlaku, který je má přimět k rezignaci na své právo zemřít nerušenou smrtí, a druzí se musí obávat, že někdo vhodný nezemře včas. Tak se stává člověk člověku soupeřem na život a na smrt. Již jenom tyto následky mohou vyvolat oprávněnou otázku: "Je to ještě lékařství?" a dát na ni i odpověď.
Právo na zdraví
Chce-li člověk uplatňovat jakákoliv práva, nemůže tím ohrozit práva ostatních lidí. Existence transplantací je založena na nevědomosti o skutečných právech a povinnostech vůči svému duchu a tělu, které na sebe každý člověk bere svým pozemským zrozením, a na nevědomosti o procesu umírání. Jednou z těchto povinností je také soustavná ochrana vlastního těla, a to i v době pozemské smrti, kdy je duše člověka zpravidla ještě po několik dnů spojena s odloženým tělem. Jakákoliv násilná manipulace s tělem v této době těžce narušuje proces umírání a způsobuje člověku bolestivé utrpení.
Protože se jedná o nejvýše závažné otázky, měla by být každému člověku ponechána naprostá svoboda rozhodování. Předpokladem této svobody jsou však nezkreslené informace a absence jakéhokoliv morálního nátlaku. Proto by společnost neměla podporovat snahy, jejichž cílem je získávat ročně stále více a více orgánů pro transplantační účely. Měla by naopak přijmout opatření, která by tyto nároky udržela v co nejmenších hranicích. V opačném případě vytváří poměry, které jsou se zdravým vývojem neslučitelné.


.
(c)2014 MUDr. Jan Palouček
Převzato: http://www.svetgralu.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya