Proč už nesoudím druhé aneb O příběhu, který je skryt za každým člověkem

20. dubna 2017 v 10:48 |  sebepoznávání
Sdílím článek mého oblíbeného autora - Petr Casanova.
.
Pokud jsme plní domněnek, je to problém náš, nebo partnera? Není lepší vyptat se na fakta než se užírat něčím, co nemusí být skutečné, ale pro nás to skutečné být začíná?
To jsem nečekal/a.
Nejčastější reakce čtenářů magazínu FC na příběh manželky velmi bohatého podnikatele. Nemá to snadné, paní. Ačkoli na první pohled si každý řekne: Ta si žije!
Když jsem před 6 lety založil FirstClass.cz, chtěl jsem ukazovat mimo jiné to, že všechno na světě má dvě strany. To znamená: To, co druhým závidíme, má i odvrácenou stranu, kterou bychom možná vůbec nebrali. A to, co nás trápí, má i pozitivní stranu, kterou jen nevnímáme.
A nejdůležitější je uvědomit si, že v každém úspěchu i neúspěchu jsou skryty OBĚ strany. Že zkrátka každý příběh je oboustranný. Každý.
Jak jsem se smál
Když jsem byl malý, posmíval jsem se…
… spolužačce, která na poslední chvíli dělala úkoly ve škole
(nevěděl jsem, že celou noc seděla u mladší sestry, která měla astmatický záchvat)
… spolužákovi, který přišel s modřinami ve tváři
(nevěděl jsem, že neprohrál žádnou pouliční rvačku, ale ztloukl ho opilý otec)
… dospělým s holou hlavou
(nevěděl jsem, že mohou mít rakovinu)
Přestal jsem soudit druhé, o kterých nic nevím. Třeba děti, které sedí celý den u počítače. Jedno dítě mi řeklo: "Ale já potřebuji utíkat z tohoto světa, ve kterém mě ostatní den co den zraňují."
A přestal jsem soudit i přátele, o kterých něco vím. Třeba kamaráda, který po celou naši schůzku hleděl na mobil a stále někam esemeskoval. Myslel jsem, že nemá cit, přitom jeho bratr byl na těžké operaci.
Vím, že každý člověk má sklony nejprve soudit druhé. Problém je, že mnohdy soudíme knihu jen podle přebalu - aniž do ní nahlédneme, aniž o ní všechno víme. Tímto článkem chci navrhnout kacířskou novotu: Co druhé VŮBEC nesoudit?

Neškodit (sobě)
Jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které jsem kdy učinil ve svém životě, bylo naučit se přestat soudit lidi. Cítím se spokojenější. Kdykoli mě snad napadne o někom říct, že je špatný, použiju jiné slovo - škodit. Ano, soudit druhé škodí. A škodí to v první řadě mně. Jak se mohu ztrapnit?
- Nikdy neznám celý příběh, proto nemohu mít ponětí, čím většina lidí prochází.
- Co když jsem měl jen nerealistická a neoprávněná očekávání vůči druhým?
- Na základě čeho věřím, že jsem lepší než lidé, které soudím?
- K čemu mi pomůže vypadat egocentricky a sobecky?
- Kdo jsem, že s těmi, kterým se momentálně nedaří, nesoucítím a nesnažím se v jejich neštěstí vidět požehnání, od kterého se mohou odrazit?
- Copak nejsem zvědavý a ochotný se učit? Kde je problém, tam je ponaučení. Když ale místo otázek oznamovacím tónem soudím všechno a všechny, neučím se vůbec nic.
.
Měl jsem kamaráda.
Dlouhodobě opomíjel své zdraví. Byl obézní, měl extrémně vysoký krevní tlak. A přesto dál jedl nezdravé jídlo a necvičil.
Soudil jsem ho za to, co dělá; vztekal jsem se, že mě neposlouchá, když mu navrhuji každodenní malé změny, které by měl podstoupit; urážel jsem ho svými umíněnými komentáři.
Leč na jedno jsem zapomněl: Zeptat se PROČ.
Kdybych tu otázku položil, věděl bych, čím prochází, a lépe bych ho pochopil. Ve skutečnosti ho svírala dlouhodobá úzkost. Zrodila se vyhazovem z práce. Připadal si nechtěný, nežádoucí, měl strach, že už neuspěje, a nevěřil si, že může pozitivně změnit svůj život. Chřadl a věděl, že se zdravotně propadá ke dnu. Ve své úzkosti se ale snažil vyhnout jakémukoli dalšímu přemýšlení o tom, že může být ještě hůř. Předstíral, že je vše v pořádku - cpal se chipsy a fastfoodem a ležel u televize, která ho jediná dokázala rozesmát…
Od té doby vím, že za každým lidským neštěstím není jen následek, který je naším očím viditelný, ale celý příběh hluboko v duši. A že - tak jako v medicíně - nestačí odstranit následek, ale vyřešit příčinu.
Ostatně, měl jsem i kamarádku.
Měla špatnou pleť. Zpočátku s pupínky. V okolí se jí posmívali, že si má koupit pořádný krém nebo make-up. I lékaři to bagatelizovali, že je jako puberťačka s akné.
A když přišla druhá fáze, tvář jí zarudla a zčervenal jí nos i spojivky, měli za to, že je alkoholička. Ve skutečnosti měla zánětlivou nemoc zvanou růžovka, problém s cévami a bakterií žijící v jejím žaludku.
Pleť je vůbec nejlepším promítacím plátnem toho, co se děje v našem těle. A nepotřebujeme jen krém na zvláčnění následku. Potřebujeme řešit příčinu. A to zdaleka nejen u problémů s pokožkou. (Více o souvislostech nemocné tělo - nemocné myšlení v tištěném magazínu FC).
V čem nám škodí, když soudíme druhé, a jak se naučit nesoudit?
.
motivační obrázek
.
Proč přestat
Budeme-li soudit druhé, jim nepomůžeme a sobě uškodíme. Nic nového se nenaučíme a hlavně zásadně změníme způsob, kterým uvažujeme - přestaneme být pozitivní, konstruktivní. Následek? To už dobře znáte: Negativní myšlenky nemohou vést k jiným než negativním činům a negativní činy k jiným než negativním výsledkům.
A jak přestat?

1. fáze: Přiznej si to!

Prvním krokem k tomu, abychom přestali soudit druhé, je uvědomit si, že je soudíme. Jsme-li uzavřeni uvnitř svých nálad a úvah, obvykle si to, že už druhé soudíme, neuvědomujeme. Obvykle nám to prozradí dva hlavní signály - pocity a slova. V prvním případě se cítíme podráždění, rozmrzelí, rozzlobení "vinou" někoho jiného a ve druhém případě se najednou sami přistihneme, jak si stěžujeme nebo pomlouváme někoho jiného.

2. fáze: Polož si 7 otázek

Pokud se přistihneme při souzení druhých, přerušme to, zhluboka se nadechněme a upřímně si odpovězme na tyto otázky:
- Proč tuto osobu soudím právě teď?
- Jaká očekávání jsem měl od této osoby?
- A kde jsem k nim přišel?
- Dokážu se vžít do této osoby?
- Čím tato osoba může procházet?
- Mohu se dozvědět víc o jejím příběhu?
- Je něco, co na této osobě mohu právě teď ocenit?
Upřímné odpovědi mohou změnit naše uvažování - přetočit je v laskavost a soucit. Možná druzí lidé jen potřebují někoho slyšet, někoho, kdo je nebude soudit, někoho, kdo je nebude chtít změnit nebo ovládat, někoho, kdo bude chvíli jen s nimi a problémem, který ve své velikosti není navenek vidět.
Odsuzováním nikomu nepomůžeme. A už vůbec ne sobě, protože soudit druhé je negativní akt, který může vyjít jen z negacemi naplněného člověka.

3. fáze: Měj na paměti následující

- Nahlédněme nejprve DO člověka. Nebuďme tak líní, abychom si dělali úsudek jen na základě toho, co je očividné - viditelné na povrchu.
- Uvědomme si, že za každým člověkem je příběh. V tom příběhu je vždycky důvod, proč se lidé chovají právě tak. Přemýšlejme o podstatě a respektujme lidi za to, jak uvnitř možná bojují s tím, čeho se těžko zbavuje.
- Buďme milí. Ptejme se. Naslouchejme. Zůstávejme skromní a otevření. Snažme se něco naučit. Způsob, jakým zacházíme s lidmi, s nimiž v něčem nesouhlasíme, vypovídá celé romány o tom, co jsme se v životě naučili o lásce, soucitu a laskavosti.
- Snažme se ocenit druhé. Vidět i jejich silné stránky, ne jen slabé. Podporujme je v tom, aby byli lepší. Ponížením druhých nezískáme vůbec nic, kromě neschopnosti zhodnocovat (sebe i druhé).
- Lidské štěstí je jako Mount Everest. Jeden bod na mapě, k němuž vedou různé cesty. Jen proto, že někdo nekráčí po té naší, neznamená to, že je ztracený a nemůže dojít na vrchol. Jen jde prostě jinudy.
- Je naprosto v pohodě, když jsou druzí naštvaní a nepříjemní. Je to jejich věc. Nemá s námi nic společného. Druzí s námi nebudou vždycky souhlasit. Naším úkolem je pochopit, že ať se druzí vůči nám chovají jakkoli, na nás záleží, jak s tou situací naložíme.
- Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že nejdůležitějšími lidmi v našem životě byli ti, kteří nám byli ochotni pomoci právě tehdy, kdy jsme byli zatraceníhodní. Jako kdyby se stali našimi anděly, my jsme na ně už nedali dopustit a snažili se jim tu laskavost kdykoli oplatit. Přemýšlejme o tomto vzájemném působení.
- Bez ohledu na to, co se nám děje, snažme se být nápomocni lidem, které máme kolem sebe. Uvědomme si, že každý z nás je průměrem pěti nejbližších osob, jimiž se nejčastěji obklopuje. Pokud ve svém okolí budeme množit negaci, doplatíme na to sami. A kdykoli do druhých investujeme svou empatii, máme šanci je naučit, jak se jednou mohou chovat i k nám, až my budeme těmi, kdo budou na dně plivat na všechny, kteří jim mohou pomoci zpátky nahoru.

.
zdroj: © Petr Casanova
https://www.firstclass.cz/
Petr je osobním tvůrcem stránky FirstClass.cz, autorem knižních bestsellerů 250 zákonů lásky a Dvanáct srdcí a tvůrcem magazínu FC, který má charakter poloknih a vychází každé 2 měsíce. - See more at: https://www.firstclass.cz/o-nas/#sthash.7b1bQhyV.dpuf
.
http://poutnicicasem.blog.cz/1704/proc-uz-nesoudim-druhe-aneb-o-pribehu-ktery-je-skryt-za-kazdym-clovekem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya