PŘEDKOVÉ

8. května 2017 v 17:55 |  Kde domov můj ?
Návrat ke kořenům znamená návrat člověka k sobě. Dnes se to nazývá jako duchovní cesta. K sobě můžeme kráčet mnoha cestami. Jednou z nich, která je krásným dědictvím zanechaným nám našimi Předky, je naše původní písmo Bukvica. Je to obrazné písmo. Dnes je již známo, že svůj život tvoříme svými myšlenkami a obrazy, které z nich vyvstávají. Slovo je obraz, jemuž je dána zvuková podoba, frekvence, která ovlivňuje nás i vše okolo nás. Bukvica nám dává možnost odhrnout mlžný závěs vržený na naše vědomí a znovu začít vnímat původní obrazy slov. Tím cíleně měnit svůj slovník v běžné komunikaci, aby tvořil náš svět takový, v jakém si přejeme žít. To nás vede zároveň k sobě, čímž naše nitro zjemňuje - kráčíme duchovní cestou sami k sobě.

Kdo ztratil povědomí o svých předcích, jako by ztratil sám sebe.

.
Jako slovanské (původně spíš slavjanské) národy či kmeny jsme prošli mnohými těžkými zkouškami, kdy byla síla našich srdcí umlčována. Naše dějiny (naše děje) byly zaměněny za historii (his-tory- z jejich tóry - judaismus), rody byly zpřetrhávány, zabíjeny, ničeny i degenerovány. Kultura (kult-u-ra - jednota všeho) byla vyměněna za civilizaci. Oddělení od rodu, přírody a Bohů vedlo k rozpadu společnosti, vyvolalo chaos a zablokování přístupu k moudrosti vlastní DNA, což mělo za následek přetržení rodové paměti.
Přes všechny tyto snahy zničit nás, potomky slavných rodů, se dnes opět probouzíme k životu, očišťujeme se, aby naše vlastní světlo opět zazářilo a pomohlo nám do našich životů navrátit úctu, respekt i lásku (ljubov). Jedině tak je možné dojít do rovnosti a harmonie se vším živým.

Žijeme v nádherné době, v níž může každý sám za sebe přispívat k celkové proměně života na Zemi. Rozpomínáme se na to, kým jsme, odkud jsme přišli a proč tu jsme. Odkrýváme své pravé dějiny. Otevíráme svoji rodovou paměť a skrze ni se napojujeme na hlubokou moudrost našich předků. Ta je ukryta i v našem původním několik tisíc let starém písmu, v našem kalendáři, jehož data jsou zachována ve starých kamenných náhrobcích. Ty přinášejí důkazy o starobylosti naší kultury, neboť dnes by se podle tohoto kalendáře psal rok 7524 od uzavření míru v Hvězdném chrámu. Z toho můžeme usuzovat, že naše rody jsou ještě starší, než jsme se domnívali. Odkud asi pocházejí?
Naši předci žili v míru a pokoji celá tisíciletí. Lidé v nich vyzpívávali svou lásku ke všemu živému, tvořili svět plný radosti. Moc dobře věděli, že čím je člověk naplněn, to vyzařuje i do svého okolí. Proto žili v jednotě sami se sebou, se všemi svými blízkými, s přírodou (stojí při rodě) i Vesmírem (věs mir - celý svět, kosmos).
To, co se dnes děje kolem nás, je jenom odrazem našich vnitřních světů - je to zrcadlo našeho vnitřního Vesmíru.
Probouzíme se, jsme si sami sebe vědomí, měníme sebe - své nitro a opět dovolujeme zářit svým vnitřním světlům. Cestu k návratu nám naši předkové ve svém dědictví předali - je to cesta do vlastního nitra...
Jakmile na ni vstoupíme, zjistíme, že být Slovanem (Slavjanem, dříve Rusičem, Vedrusem atd.) znamená jím být v každém okamžiku svého života - nejen ve všedním nebo svátečním dnu a oděvu. Časem se prohlubují naše znalosti o použití slovanských symbolů, mění se naše myšlení i chování, a v konečném důsledku se transformuje i celý způsob našeho života.
Být Slovanem znamená být hrdým a pokorným zároveň. Hrdým na to, kým jsem, hrdým na dějiny svých rodů, které sahají až k Bohům. Pokorným před jediným Bohem - Tvůrcem všeho. Zároveň to znamená dělat čest svému rodu a cítit úctu k sobě i ke všem jeho členům.
Ať se tedy naše rody pozvednou z prachu a hrdě nesou symboly slovanství a šíří je dál.
*
Jaké tajemství se skrývá v pokojném duševním životě našich předků? Jak to dělali, že při nepřetržité, fyzicky těžké a po všech stránkách náročné práci, dřině a starostech o zabezpečení sebe a své rodiny dokázali být v neporovnatelně větší psychické pohodě, než o jakou se tak usilovně snažíme dnes my?
Co v jejich nitru způsobilo, že uměli najít vnitřní rovnováhu i tehdy, kdy se nedařilo. Když přišly nemoci, udeřila bída, krajem prošla válka. Nacházeli svůj vnitřní klid i tenkrát, když se i Matka Příroda zdánlivě spikla proti nim a nechávala si své dary pro sebe.
Věděli, že nic netrvá věčně. Chápali, že vše se mění a v tomto pohybu je moudrost a vědění. Nechyběla jim víra, pokora a zodpovědnost. Přijímali vše tak, jak to přicházelo. Nekladli odpor a žili v přirozené symbióze s vnějšími silami, které je provázely a s nimiž byli spjati.
Byli ale zejména v souladu se svou duší. Chápali ji jako jedinečnou a neodmyslitelnou součást sebe sama. Dovolili si naplno prožívat své radosti, starosti, veselí i smutek.
Měli obavu, bylo - li sucho a hrozila neúroda. Báli se velké vody. Děsil je jejich věrný a nepostradatelný přítel - oheň, vymkl-li se kontrole. Dlouhé zimy je vyčerpávaly, jaro vítali s nepokrytou radostí. Naplno prožívali smrt i zrození.
Nebránili se emocím, nechávali je volně proudit. Nebyla ostuda plakat. Ani žalem, ani radostí. Smíření a vědomí, že vše má svůj konec, který vnímali současně jako nový začátek, jim dávalo sílu žít pokojný vnitřní život. A to i v takových podmínkách, které jsou dnes pro nás bez mála neuvěřitelné. Dokonce snad i obdivuhodné.
I my máme šanci v dnešní, jak s oblibou a možná i trochu alibisticky říkáme, náročné a uspěchané době, žít ve svém nitru podobně jako to uměli naši předkové.
Stačí se alespoň občas zastavit, vystoupit ze zaběhnutého kolotoče, spěchu a stresu a vrátit se sami k sobě. Kdo ví? Třeba právě tam potkáme svoji inspirativní a obohacující minulost.
Představte si tichý večer, místnost osvětlenou petrolejkou či svíčkami, příjemné teplo vycházející z kamen. Po celém dni vyplněném náročnou prací se celá široká rodina sešla k zasloužené večeři, aby doplnila nejen potřebnou energii, ale hlavně aby všichni její členové pocítili přirozenou sounáležitost. Nejen při společném jídle, ale hlavně v klidném a pokojném povídání.
Tyto chvíle, kdy na sklonku dne bylo již vše pro tentokrát dotvořeno, doděláno a splněno, sloužily našim předkům k hodnocení, plánování, vnitřnímu usebrání, ale také k zábavě a k poučení. Kdy jindy, než v tento večerní čas si mohli dovolit věnovat se sami sobě. V záplavě denních povinností na to při nejlepší vůli nebyl čas ani prostor.
A tak, když bylo sklizeno ze stolu a všichni si sedli tak nějak blíž, přišla ta správná chvíle, aby se vyprávělo. A vyprávělo se hodně. Později se i četlo. Naši předkové, stejně tak jako my dnes, potřebovali nějakým způsobem doplnit vynaloženou vnitřní energii. Potěšit svoji duši, podpořit svůj vnitřní svět. Uvolnit se, sdílet a souznít.
Slovesné umění má kouzelnou moc. V každém kraji, v každém místě bychom našli specifické lokální pověsti. Vystupují v nich bytosti spojené s místní historií, s lidmi. Se sedláky, s boháči, ale i s žebráky a chuďasi. S těmi hodnými i s takovými, kteří představovali tu druhou, temnou stránku. Odvěký souboj dobra a zla.
A proto se vyprávělo. Ať to byly pohádky či pověsti, obojí přinášelo uvolnění, zábavu, ale i poučení. Stejně tak pro děti jako pro dospělé. Zkrátka pro všechny, kteří se toho večera se zvědavostí, o čem to bude tentokrát, sešli u rodinného stolu. A ať to bylo o čemkoli, nakonec věděli, že se svými těžkostmi, problémy a starostmi nejsou sami. Potřebovali útěchu a podporu ve svém nelehkém a složitém životě a bohatě se jim jí dostávalo právě ve večerním povídání. V příbězích, které byly napínavé, dobrodružné, ale nakonec vždycky dobře dopadly. V příbězích, které se předávaly z generace na generaci a pokaždé pomohly právě těm členům rodu, kteří jim zrovna ve večerním tichu naslouchali. Možná byly časem trochu jiné, zabarvené vkladem těch, kteří je vyprávěli po svém. Tak, jak to cítili. A bylo to dobře a správně. Protože v každé generaci, v každém pokolení je něco jinak, a je třeba tento vývoj s respektem vnímat a dávat dál.
Mnozí z nás už i dnes přišli na to, co přináší tichý večer bez televize, bez počítače, třeba jen s knihou. Máme-li tu možnost a jsme-li tak naladěni, dovedeme ve svých chatách, chalupách, bytech či domech vykouzlit podobnou atmosféru, která dodávala našim předkům klid a také odvahu. Vezměme si z nich příklad. Nemusíme bojovat s draky, brát si princezny za ženy. Stačí se jen naladit a věřit, že i dnes je dobro silnější než to zlé.
*
Naši předkové byli bytostně spjati s přírodou. Byli její nedílnou součástí a společně tvořili neodmyslitelný celek. Z této jednoty se rodili, do ní se v čase své smrti vraceli. Jejich vztah k tomu jedinečnému Zdroji byl na jednu stranu velmi praktický, z jiného úhlu pohledu jej můžeme vnímat jako posvátný. A příroda na tento jejich postoj slyšela a odpovídala. Dávala jim své dary a oni je s respektem a s úctou přijímali a vděčně využívali. S pokorou respektovali její rytmus a přirozeně se mu podřizovali. Nejen to. On jim byl rádcem, vedl je v jejich aktivitách i odpočinku. Vše mělo své místo, smysl a čas.

Naši předkové žili prostě, přirozeně a jednoduše. V kontrastu dnešní doby si této jejich životní filozofie můžeme všimnout třeba u původní české stravy. To, co oni jedli běžně, my dnes objevujeme jako něco nového, nezvyklého a zejména zdravého. Zajímá nás to, zkoušíme ta obyčejná lidová jídla a jsme překvapeni, jak jsou chutná. A potěší nás, že v celku také levná a rychlá.
Vše, co se tenkrát jedlo, bylo jen z vlastních zdrojů. S láskou vypěstované, vlastní rukou sázené či chované. Pečlivě opečované. S úctou a pokorou zkonzumované. Kvalita takové stravy byla neporovnatelná s tou dnešní a lidský otisk v ní byl nezanedbatelný. Dnes si už jen můžeme klást otázku, co vlastně bylo tím důležitějším zdrojem energie v potravě našich předků. Přirozená strava nebo energetický vklad těch, co tady byli před námi? Řekla bych, že ruku v ruce obojí.
Při slunci nebo v dešti, v teple nebo v zimě, na pole či do chléva se jednoduše muselo. Obilí nepočká, dobytek si žádá své. Dřevo z lesa je nezbytnost, bez něj by nebylo ani teplo, ani uvařeno. V den všední i ve svátek. Vždy na prvním místě, o lidi bylo postaráno až později. Uměli bychom si něco takového dnes představit? Jenom pár statečných a zapálených, tělem i duší oddaných jedinců či rodin se dnes vydává na tuto nelehkou cestu. A ti, kdo vytrvají, nelitují. Poznávají tu sílu, která tady byla tenkrát a lze ji využít i dnes. Nikam nezmizela, neztratila se. To jen my ji nyní už neslyšíme, nevnímáme, nemáme na ni čas. Jen sporadicky se zastavíme, nastavíme tvář slunci, chvilku rozjímáme.
Ke svému nelehkému avšak uctívanému životu potřebovali předkové vlastní sílu. V těle i v mysli. Periodické střídání ročních dob je vedlo, ukazovalo nezbytný čas k oddechu, stejně jako tu správnou dobu pro činnosti, které zajišťovaly jejich vlastní existenci. Respektovali klid zimního spočinutí, uctívali slunovrat, využívali svěží jarní energii, letní žár a podzimní utišení. Bez takového přirozeného plynutí by jejich žití v tehdejších podmínkách pozbylo smyslu, účelu a stalo by se živořením.
Byli moudří a věděli, že život je dar a chovali jej v úctě, stejně tak jako přírodu, ze které vzešel. Proto jejich odkaz nabízí bohaté zdroje informací, poznatků a poučení i pro nás, kteří je následujeme.

.
Autor: Romana Junková
.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Od počátku až do konce, musel poutník projít po
úzké cestě i když někdy vedla přes skály a dokonce i údolím smrti.
Přesto se dala vždy, byl-li poutník pozorný, rozpoznat od všech odboček
kvůli usnadnění cesty, které vždy vedly do záhubyJohn Bunya