Lesley Earle: Žena, která mluví s ptáky

9. ledna 2018 v 15:31 |  některé i nadčasové informace které nemusí vždy rezonovat s vaším poznáním a vnímáním současnosti
Přemýšleli jste při pozorování ptáků někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybychom jim dokázali naplno porozumět? Nikoliv však z vědecké či biologické stránky, avšak ze stránky čistě osobní. Jak se ptáci ten den mají? Na co myslí a co by tak asi řekli, kdyby uměli mluvit naší řečí? Lesley Earle, ptačí nadšenec žijící na východním pobřeží Kanady na ostrově Newfoundland, dosáhla dosud nejintimnějšího vztahu s divokými ptáky, jaký by si každý z nás dovedl představit. Své ptačí kamarády nejenže dokáže v mžiku oka přivolat - dokáže je také neomylně poznat. Všichni ptáci v jejím okolí proto mají jména a Lesley s nimi komunikuje již šest let, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Více o jejím příběhu se dočtete v tomto rozhovoru, který Avifauně byla Lesley ochotna poskytnout.
Lesley, když jsem procházel videa na Youtube a náhodou narazil na tvůj kanál, okamžitě mě zaujalo, jakým způsobem komunikuješ s ptáky. Už jsem to předtím několikrát viděl - není extrémně nezvyklé krmit ptáky z ruky. Tvůj způsob interakce s nimi je ale přesto o poznání jiný, než ty, se kterými jsem se dosud setkal. Povíš nám, jak to všechno začalo?


Všechno to začalo v zimě zhruba před 6 lety, když jsem si při krmení a pozorování místních ptáků všimla, že jsou všichni svým způsobem jedineční. Každý se od druhého lišil nejen vzhledem, ale i chováním. To byl moment, kdy jsem je začala pojmenovávat. Strávila jsem s nimi každičký den venku, pozorovala jsem je za všech možných podmínek, od dešťů po sněhové bouře. Trávila jsem s nimi celé hodiny a je to něco, co dělám dodnes. Je to jako droga. Být s ptáky, které tak dobře znáte, vás zkrátka nemůže omrzet. A byli to oni, kdo mi pomohli se vyrovnat s mými úzkostnými a depresivními stavy, kterými jsem trpěla předtím, než jsem se začala ptákům věnovat.

Samec brhlíka amerického se jménem Spirit, sedící na terénním deníčku, který si Lesley vede:
Pozorovala jsem mnoho z ptáků, které znám, jak vychovávají mladé a někteří z jejich potomků se mnou zůstávají dodnes, jako například samice sýkory karolinské, kterou jsem pojmenovala Tiny. Ta je potomkem páru samce Alpha a samičky Markxine z roku 2013. Tiny jsem viděla zrovna včera.
A nejsou to jen sýkory, které jsem poznala takhle osobně. Podařilo se mi sblížit také se sojkami, vránami, strnadci a brhlíky. I ty jsem všechny pojmenovala. Natočila jsem s nimi za ta léta spoustu videí (které je možné shlédnout na mém Youtube kanálu). Jsou to vždycky magické zážitky a zcela popravdě jsem zjistila, že teprve tehdy, když začnete poznávat ptáka jako jednotlivce, začnete rozumět celému druhu mnohem lépe, než když ptáky vnímáte jako pouhou součást většího celku. Zjistila jsem například, že volání sojky chocholaté, nazvané lidově "vrzající branka", je typ kontaktního hlasu vydávaný výhradně samci. Po dalším zkoumání na internetu jsem však zjistila, že se o tom neví. V knihách o tom není jediná zmínka. Stále tuhle teorii prozkoumávám a jsem zvědavá, co se mi podaří zjistit.
Video:
Strávila jsi se "svými" ptáky neuvěřitelné množství času, takže jsi získala zcela unikátní vhled do jejich života, který je mezi ptáčkaři, ornitology a vědci nevídaný. Co bys osobně zhodnotila jako největší objev, který ti tahle nová perspektiva přinesla? Co ses naučila v průběhu času stráveného s tvými opeřenými kamarády?
Hmm, to je skvělá otázka. Pokud mám být zcela upřímná, tak největším objevem byla pro mě skutečnost, že jsou všichni vzájemně odlišní, že každý z nich má svoji vlastní osobnost, dá-li se to tak nazvat. Když se jim podívám do očí, vidím někoho, bytost, která má za sebou svůj vlastní příběh. A mezi jejich očima se toho v jejich hlavičkách děje mnohem víc než si myslíme. Ptáci nebo alespoň ti, které znám, jsou neskutečně inteligentní, tak moc až mi z toho jde kolikrát mráz po zádech. V dobrém slova smyslu samozřejmě, je to prostě silný pocit, který ve vás rozdmýchá uvědomění, jak velmi podobní si s tak zdánlivě odlišnými tvory jsme.
Hrozně mě zajímá, jakým způsobem rozpoznáváš jednotlivé ptáky. Jaké jsou jejich poznávací znamení? Je to chování? Nebo nějaký unikátní fyzický atribut?
.
Sblížila jsem se všemi ptáky v mém okolí natolik dobře, že jsem schopná je poznat už na docela slušnou dálku. Sojky jsou pro mě jednoznačně nejsnadnější na rozlišení. Je to ale každopádně kombinace jejich chování a toho jak vypadají, tedy tvaru jejich chocholky, zobáku, těla a nebo forma jejich zbarvení. Zblízka jsem schopná rozpoznat různé tvary jejich zobáků, očí a také drobných znamínek. Zjistila jsem, že jsem také schopná rozpoznat jednotlivé ptáky podle toho, jak se ozývají a to aniž bych je musela vidět. Z toho co jsem zatím mohla poznat to vypadá, že například určité sojky mají rády jiné formy hlasů a používají je častěji než ostatní - mají zkrátka svá oblíbená volání. Sýkory se pak lépe poznávají, když je vidím více z blízka. Brhlíci jsou zase stejně snadní na rozlišení jako sojky, především kvůli jejich specifickému zbarvení. Vrány ještě zatím nejsem schopná rozlišovat vizuálně, musím se u nich spoléhat na chování a hlasy.
Jak dlouho ti trvalo se s ptáky sblížit? Kdy ti začali naplno důvěřovat?
Tohle je pro mě vždycky složitá otázka, protože jsem se vším začala před 6-7 lety a teď mi ptáci začínají důvěřovat mnohem rychleji, protože vidí ty, které znám už dlouho a to je často přiměje ztratit jejich plachost poměrně rychle. Když jsem tenkrát začala, vůbec jsem neplánovala si s nimi vytvářet blízké vztahy. Vlastně jsem si myslela, že je to něco špatného. Ale párek sojek, Blue a Sweet Girl (znám je od roku 2011) se mnou měly své plány. Zjistily, že jsem zdrojem potravy, protože mě pozorovaly jak každý den doplňuji krmítka. Často jsem seděla s pytlíkem krmení na zemi nedaleko v případě, že by bylo třeba vzápětí znovu doplnit. Můj záměr byl takový, že jsem chtěla co nejlepší detailní fotky ptáků, kteří mi na krmítko létali. No a jednoho dne jsem takhle měla otevřený pytlík s krmením vedle sebe a Blue si toho všiml a přihopkal ke mně. Po dlouhém zvažování co dál se přiblížil ještě víc a začal se z pytlíku sám krmit. Nemohla jsem tomu tenkrát uvěřit. A to byl začátek našeho přátelství, které se pak jenom prohlubovalo. Myslím, že to netrvalo zase tak dlouho, snad pár týdnů? Už si to bohužel přesně nepamatuji. Ale bylo to úžasné.

Chovají se ptáci předvídatelně nebo mají podobně jako lidé své dobré a špatné dny? Překvapili tě někdy něčím?
Tahle otázka mě baví, protože se musím smát, když si vzpomenu na moje začátky s nimi, kdy jsem ještě vůbec netušila, co od nich čekat. A oni prostě dělali věci, které byly absolutně mimo to, na co jsem byla běžně zvyklá z pozorování v přírodě. Jsou hodně náladoví, některé dny jsou uvolnění a v dobrém rozpoložení, ale jindy jsou zase trochu podráždění, plaší nebo i nervózní. Udělali za tu dobu desítky různých věcí, které mě překvapily, ale jsou dvě věci na které vzpomínám doteď. Minulý podzim se Blue pustil do jeho družky Sweet Girl. Nikdy jsem ho neviděla na ni takhle útočit, ale ten den ho prostě něco dožralo. Naštěstí to bylo jenom chvilkové a skončilo to jen trochou vytrhaných pírek.
A pak znovu minulý podzim, jiný sameček sojky Jay, kterého znám také od roku 2011, se také rozhodl, že si po těch letech konečně vezme buráky přímo z mojí dlaně. Tahle sojka odolávala roky a byla hodně nedůvěřivá, ale pak se prostě jednoho dne rozhodl, že už se mě nebojí a tak ho od té doby krmím z ruky jako všechny ostatní. Tak se zdá, že jsou ptáci také schopni po čase měnit na někoho názor, asi jako my lidé.
Setkáváš se pouze s ptáky, které znáš? Když náhodou dojde k setkání s nějakým neznámým ptákem a tvoji kámoši jsou nablízku, jak se takový pták chová?
Ano, setkávám se pouze s ptáky, které znám. Někdy se stane, že na nás narazí nějaký zatoulanec a většinou je celá ta zvláštní věc náramně zajímá. Zrovna minulé jaro se stalo, že neznámý brhlík přivandroval do teritoria mých známých brhlíků, ale naštěstí pro něj byli zrovna v nějaké jiné části, takže ho nevyhnali. Měla jsem zrovna kolem pár svých sýkor a jednoho brhlíka (kterého jsem pojmenovala Spirit) a on to všechno velmi pozorně sledoval, dokud se po několika minutách nerozhodl, že přiletí blíž. Pak se dokonce pokusil vyzkoušet vzít si krmení z ruky. Od té doby jsme se spolu kamarádili a zůstalo to tak po celé jaro i velkou část léta. Bylo to moc roztomilé.
Ptáci jsou obdivováni pro svou schopnost létat, s čímž úzce souvisí jejich migrace. Většina tvých opeřených kamarádů je stálých, ale stalo se přesto někdy, že nějaký z tvých ptačích známých třeba na sezónu zmizel?
Další skvělá otázka, díky za ni. Přestože je totiž většina mých kamarádů stála, mám taky pár táhnoucích parťáků. Máme strnadce bělohrdlé. Přilétají v květnu a odlétají pryč na přelomu října a listopadu. V květnu roku 2012 jsem se seznámila s prvním představitelem tohoto druhu. Viděl, jak si sojky a sýkory ode mě berou buráky, tak se chtěl taky zúčastnit, vůbec se neostýchal. Celé jaro a léto jsem ho chodila navštěvovat, dávala jsem mu buráky. Byl to ohromný sympaťák. Pojmenovala jsem ho Whitey. Jak nadešel podzim, veděla jsem, že bude muset odletět a bylo mi jasné, že už ho nikdy neuvidím. Nebo jsem si to alespoň myslela. Mýlila jsem se. V květnu dalšího roku se vrátil přesně na to stejné místo, tam kde jsem ho předchozí rok poznala. Procházela jsem stezkou, když jsem si koutkem oka všimla jak se kolem mě mihl pták. Byl to Whitey, který mě následoval celou cestou, jak jsem šla. Otočila jsem se a ohromená jsem shlížela na toho strnadce, který stál na zemi přede mnou a koukal na mě přesně tím stejným pohledem jako tenkrát Whitey. A tak jsem s ním strávila další jaro a léto. Od té doby jsem získala tolik kamarádů mezi strnadci, až je to legrační. Lokalita, kde trávím čas, je velká zhruba 2km² a tady jsem poznala zhruba 20 různých strnadců. Nejšílenější na tom je to, že většina z nich se každý rok vrátí a pamatují si mě. V létě skoro nejsem schopná udržet krok s jejich spotřebou buráků. Je to neuvěřitelné. Mám je nesmírně ráda a moc se těším na jejich návrat v květnu.

Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys ze svých pozorování a času, který s ptáky trávíš, vytvořila nějaký skutečný výzkum?
Ano, přemýšlela jsem o tom. Naštěstí mám hromadu a když říkám hromadu, tak myslím tisíce a tisíce obrázků a videí a stejně tak terénní deníček, který si vedu. Momentálně se pokouším rozluštit to sojčí samčí volání, o kterém jsem mluvila dříve. Chtěla bych také někdy v blízké době napsat knížku, to bych si opravdu moc přála. Je to na dosah, jen si na to najít ten čas.
Často mluvíš o tom, jaký máš s ptáky osobní vztah. Jakým způsobem bys ten vztah sama popsala? Jak si myslíš, že tě ptáci vnímají? Myslíš, že jim na tobě záleží? Chovají se k tobě jako ke kamarádovi? Někdo by mohl říct, že v tobě vidí jenom zdroj potravy, ale já mám takový pocit, že je mezi vámi víc než jen to.
Myslím si, že je náš vztah poměrně unikátní a skutečně krásný. Jednoznačně cítím, že mě vnímají jako kamaráda, už jen podle jejich nadšení, když mě vidí a jak se uvolněně a bezprostředně se vedle mě chovají. Sweet Girl mi dokonce dovoluje ji pozorovat když hnízdí, mohu přijít hodně blízko k jejich hnízdu bez toho, aniž by mě vyháněli nebo na mě útočili. Také mě nechávají samotnou s jejich mláďaty, když se vydávají hledat jídlo. Dokonce je to tak, že když mladí čerstvě vylétnou z hnízda, mám takový pocit, že jim dělám chůvu! Je to opravdu roztomilé a nesmírně obohacující, být svědkem těchto velmi intimních momentů. Jinak bych nic nenamítala proti názoru, že za mnou vidí jenom potravu, kterou jim nabízím, ale myslím si, že za ty léta to mezi námi přerostlo v něco mnohem hlubšího. Například se mi často stalo, že jsem seděla venku s Blue a Sweet Girl a oni jen tak spočívali vedle mě, bez toho aniž by po mně cokoliv chtěli. Jednou jsem takhle seděla se Sweet Girl na stejné kládě jen pár centimetrů od sebe, snad asi půl hodiny. Nechtěla po mě žádné jídlo, jen si tak seděla. Je to moc hezká vzpomínka.
Je nějaký pták, který je ti bližší než všichni ostatní?
Všichni jsou! Ale ne, určitě budou nějací, kteří jsou mi bližší, ale rozhodně je to více než jeden pták. Budou to asi Blue a Sweet Girl, protože jsou to první ptáci, které jsem poznala takhle zblízka. A pak to je určitě Tiny, samička sýkory karolinské, protože je potomkem Alphy a Markxine, prvního sýkořího páru, který jsem poznala v roce 2011 a který jsem znala do jara 2015. Tiny je jediným jejich mládětem, které doteď znám a které se kolem mě pohybuje a znám ji už od maličkého ptáčete. Narodila se v srpnu 2013. A protože mě zná už vlastně od narození, máme mezi sebou mnohem pevnější poutu než u ostatních sýkor. Je se mnou hodně uvolněná a já ji mám nesmírně ráda. A abych nezapomněla na Hermosa, samce sojky chocholaté. Málem uhynul na těžký virus, který ho zchvátil v březnu 2015. Bylo to hrozné, protože jsem tuhle nemoc zažila v průběhu let mnohokrát na jiných sojkách a ani jedna z nich to nikdy nezvládla. Navštěvovala jsem ho každý den, abych ho kontrolovala. Nemohla jsem ho odvézt do záchranné stanice, protože ta, která se nachází v naší provincii nepřijímá pěvce - věnují se pouze dravcům nebo ohroženým druhům. Takže jsem mu nosila jídlo a trávila jsem s ním celé hodiny. Byl tak nemocný, že jeho oči byly celé pokryté slizem, sotva byl schopen cokoliv vidět. Obávala jsem se dne, kdy bych se s ním už nikdy neviděla. Ale k mému nesmírnému překvapení, i přesto, že byl na pokraji smrti, se z toho nakonec dostal. No a teď, více jak 3 roky poté je zdravý jako ryba. Jsem na něj opravdu hrdá. Znám ho teď už téměř 7 let, tedy stejně dlouho jako Blue a Sweet Girl. Je pro mě opravdu důležitý a velmi mi důvěřuje. Možná za to můžou všechny ty měsíce, které jsem s ním trávila, když byl nemocný. Možná mu to dokázalo, že se mě vůbec nemusí bát.
Zmínila jsi, že to, že člověk pozoruje ptáky a tráví s nimi čas dělá divy s naším psychickým zdravím. Naprosto s tím souhlasím a z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit. Proč si myslíš, že to tak je? Pomohli ti ptáci s něčím pro tebe významným?
Rozhodně mi pomohli! Potýkala jsem se s depresemi a s úzkostmi v podstatě celý svůj dospělý život. Ta zima, kdy jsem se začala kamarádit s ptáky byla naprostá noční můra. Budila jsem se ze spaní se záchvaty úzkosti a to samé mě trápilo i přes den. Sociální fóbie byla jednou z dalších věcí, která mě trápila. Bylo pro mě těžké dělat zcela běžné každodenní věci a byla jsem schopná pracovat pouze sama a nebo pouze s lidmi, kterým jsem mohla naprosto důvěřovat. Od té doby, co jsem začala trávit čas v přírodě s ptáky, mi spousta z těch problémů odezněla. Stále se to občas ohlásí, ale s výrazně menší intenzitou než tehdy. Chodím do přírody vždycky, když se necítím moc dobře a v podstatě ihned po tom, co se dostanu ven, se cítím lépe, zvláště teď po tom, co vidím všechny ty známé obličeje, které jsem si za ta léta zamilovala. Před lety mi pomohly přenést se přes smrt mého dědečka, který byl pro mě jako táta. Byly to nejtěžší chvíle mého života. Ale návštěvy mých ptačích kamarádů mi nesmírně pomohly odbourat spoustu stresu a úzkostí. Nevím, jak to dělají, ale je to jednoznačně nejlepší lék, který člověk může brát, když ho trápí cokoliv duševního. Jsou to moji strážní andělé!
Lesley, moc děkuji za tvůj čas a všechny tvé odpovědi! Bylo mi potěšením nahlédnout do zajímavého a nevšedního světa, který sdílíš se svými ptačími kamarády. Myslím, že se všichni můžeme inspirovat z toho, co děláš a vytvořit si s přírodou a vším co je kolem nás mnohem silnější a hlubší pouto. Nakonec by to pomohlo nejen samotné přírodě, ale významně by to zlepšilo i naše vlastní životy. Ještě stále je mnoho věcí, které se můžeme - a měli bychom se - od přírody naučit.
Text: Lesley Earle a Martin Vlk Mrňous
Foto a video: Lesley Earle
.
http://poutnicicasem.blog.cz/1801/lesley-earle-zena-ktera-mluvi-s-ptaky
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.